Neviditelný muž – příběh o lásce, kterou budete chtít prožít | RECENZE

Obtížné návraty

Všude dobře, daleko od domova nejlíp. To by mohlo být Emino životní motto. Tragická událost ji donutí vrátit se zpátky do rodné vesnice, která je prosycená spoustou prožité bolesti. Abychom pochopili alespoň základy problémů, musíme se spolu s Emou ponořit hluboko do rodinné historie, a nechat na povrch vyplout události, které měly zůstat pohřbené. A aby to bylo ještě zajímavější, v celé zemi narůstá napětí, které velice rychle začne přetékat ve válečný konflikt. Myslím, že tady růžové brýle potřebovat nebudete.

Chtěl mě zabít? Chtěla jsem umřít? Chtěla jsem se nechat zabít? To jsem tak vyprahlá?..

Neviditelný muž

Neviditelná krása

Celé to začalo zklamáním. Dvě podivné dějové linky, které mi do sebe vůbec nepasovaly. Bál jsem se pokračovat ve čtení, netěšil jsem se, až budu pokračovat. To byla má seznamovací fáze s Neviditelným mužem. Samozřejmě to postupem času do sebe začalo zapadat a obě mé mozkové poloviny byly opět v harmonii. Je třeba si ale upřímně připustit, že ke knize musí čtenář přistoupit se štědrou dávkou trpělivosti, ale někde tam, za první třetinou, čeká krásný „heuréka moment“, kdy se člověk naladí na tu správnou vlnu.

Autorka se rozhodla přistoupit k vyprávění s notnou dávkou tajuplnosti, takže to, kde se příběh odehrává, můžeme jen odhadovat. A to platí i o letopočtu. Naštěstí ale máme k dispozici Google, takže můžeme zapátrat a najít si zemi jménem Thrákie, která mimochodem porodila největšího bojovníka proti otrokářství – Spartaka. Tato země dnes již neexistuje, ale přece jen to lehce zůží perimetr. Pravda je, že co se týče příběhu, moc velkou roli to zase nehraje.

Po tvářích mi tečou jedovaté slzy a padají na jeho mohérové svetry. Brečím nahlas, hystericky, vyžívám se v tom, chci to ze sebe rychle dostat...

Rozsudek

Opět krátký štěk, který nemá ani 200 stránek, ale umí udělat díru do hlavy. Tematicky se nejedná o nic světoborného, ale je to napsané takovým způsobem, že má člověk pocit, jako by v ruce držel historický román pojednávající o něčem skoro až Shakespearovsky osudovém. Někde tam v dáli vnímáte tu blížící se tragédii, ale odmítáte uvěřit tomu, že život je tak zlý. Bianca mě opět nezklamala. Cítil jsem smutek a ledový chlad, skoro jako bych okusil ledovou sprchu a poté se ztratil někde ve skandinávské pustině. A vzhledem k tématům, které se napříč knihou řeší, vlastně není divu. Válka, rasismus, nesnášenlivost, známá slova, která nikdy nepřestanou být aktuálními, Ať už na území bývalé Thrákie nebo u nás doma. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.