RECENZE: Majonéza k snídani

Mozek si vzpomínky neuchovává, pořád je znovu utváří, a někteří lidé si je každý večer před spaním přepočítávají jako korálky, aby se nerozkutálely...

Více logiky, méně emocí

Odmalička Ema věděla, že na city ji moc neužije, a i když ona v tom neviděla problém, nejbližší okolí to bralo trošku jinak. Když se její rodiče rozvedli, začala okolo sebe budovat neviditelný štít, kterým dokázal proniknout jen kamarád Jan.

Jak čas plynul začaly narůstat problémy, až se nakonec stalo něco, co změnilo veškeré dosavadní náležitosti, totiž Ema našla lásku. Nemožné se stalo reálným a světlo světa spatřil zajímavý nápad na experiment. Jedna dívka ze sídliště se rozhodla přijít na kloub tomu, jak vzniká a zaniká láska. Ani Jan to neměl jednoduché, protože musel svádět boj se svými rodiči, kteří neměli pochopení s jeho snem studovat herectví. A co kdyby ještě přišli na to, že je homosexuál, to by byla teprve katastrofa.

Sourozenectví je podivně sezónní záležitost. Jako lyže. Schováte je do sklepa, půl roku si na ně nevzpomenete, ale když se na ně potom postavíte, je to, jako kdybyste je nikdy nesundali...

Experiment v podobě recenze

V roce 1997 se na televizních obrazovkách zjevil animovaný seriál Daria, kterému jsem tehdy absolutně nepřišel na chuť. Mladá intelektuálka, která se neusměje a srší sarkastickými poznámkami do všech světových stran, koho tohle může bavit sledovat?

V roce 2021 mi padá do klína český román, jehož středem je Ema, která jako by snad byla mladší sestřičkou dnes již postarší Darii. Změna se ovšem udála ve mně samotném. Najednou ožívám, když si čtu o Emině přístupu k životu a začínám litovat toho, že jsem doposud od této autorky nic nečetl. 

Vždycky mu připomenou, že někde venku je ještě jiný svět než ten, ve kterém ho vězní rodiče, svět, který je větší, důležitější, naléhavější, barevnější, a tam on patří...

Markéta vedla oba své hlavní hrdiny s převelikou péčí a nevídanou něhou. Stejný přístup jsem vlastně nacházel ve všech kapitolách, protože na mě pokaždé čekalo něco, co rozšířilo a obohatilo můj pohled na fiktivní svět, který vytvořila. Skvělé použití "flashbacků" u vedlejších postav způsobilo, že se přede mnou příběh vybarvoval postupně jako antistresové omalovánky. Najednou nebyl problém vžít se do většiny postav, které hrály v příběhu významnější roli.

Zhodnocení experimentu

Četl jsem s lehkostí a cítil jsem se nadnášen jemným vánkem spřízněnosti s autorčinou myslí. Jakmile jsem nalezl jen chvíli volného času ihned jsem sahal do batohu, abych mohl přečíst alespoň pár stránek. Oblíbil jsem si Jana, Emu, a dokonce i hezouna Adama a lehce potřeštěného Máru. Poznal jsem spoustu fajn lidí, kteří ale byli životem pochroumaní, a to mi přišlo líto. Nakonec ve mně emocionální stránka porazila tu logickou a já si Majonézu k snídani zamiloval. A co vy, máte zájem o trošku té lásky?

Na závěr si neodpustím ještě jednu malou poznámku k Markétině tvorbě. Její minulé knihy jsem bohužel nečetl, za to ale znám její skvělý podcast Příběh, který se opravdu stal, jenž bych vřele doporučil každému, ať už jste podcastový maniak jako já, nebo jen máte rádi zajímavé příběhy.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 90 %