RECENZE: Kurátor

Příběh začíná poměrně nechutnou záležitostí na Štědrý den. Takže pokud si rádi čtete pod stromečkem příběhy s tematikou Vánoc a zároveň máte dostatečně silný žaludek (rozumějte: nepřecpaný kaprem, řízkem a salátem) lze Kurátora doporučit i jako tematický vánoční dárek. Pokud jste ale nečetli předchozí díly, rozhodně doporučuji přihodit ke Kurátorovi i Loutkové divadlo a Černé léto.

V Kurátorovi je vztah mezi Poem a Matildou, který by se dal definovat jako velmi podivné přátelství, na samém vrcholu. Tilly nutí Poa chodit na společenské akce, jíst zeleninu, ovoce a vitamíny a Poe je na oplátku takovým rytířem v zářivé zbroji kdykoli, kdy se Matilda dostane do potíží kvůli své sociální neobratnosti. Takový zvláštní druh symbiózy, je to divný, ale vlastně to nějak funguje.

O tom ale Kurátor primárně není. Oba jsou totiž nejvíce ve svém živlu až ve chvíli, kdy jim na stole přistane nový případ, čím zapeklitější, tím lepší. Tenhle vrah za sebou zanechává části těl na zdánlivě náhodných místech a ani jeho oběti nemají na první pohled vůbec nic společného. A co proboha znamená ten podivný hashtag, co se na místech činu objevuje?

Musím se bohužel přiznat, že s každou další Cravenovou knihou pro mě jeho spisovatelské umění trochu ztrácí lesk. I když jeho příběhy jsou stále velmi poutavé a případy jsou jaksepatří originální, autor píše víceméně pořád stejně a ani postavy Poa s Bradshawovou neprodělaly žádný výrazný vývoj, byť jejich podivné přátelství jen kvete. Někomu může tento způsob vyhovovat, já mám ale raději dynamičtější vývoj hlavních postav. V tomto směru ale nepřijdeme úplně zkrátka.

Autor se totiž protentokrát zaměřil na vedlejší postavu, nadřízenou Poa a Bradshawové, Stephenie Flynnovou, jíž „připsal“ těhotenské bříško. Flynnová rozhodně není typická těhule, která by nadšeně pobíhala po obchodech a vybírala pidioblečky. Tahle těhule se i ve svém požehnaném stavu po hlavě vrhá do honby za šíleným masovým vrahem, který terorizuje Cumbrii, i když s odpovídajícím hekáním a nadáváním na oteklé končetiny.

To a výstřelky Matildy Bradshawové propůjčují příběhu osobitý humor a mírně odlehčují případ, který se zejména ke konci stane nervydrásajícím. Jak už to tak bývá, největší spád kniha nabere až v poslední třetině, ale to je pak odtrhnout se od čtení prakticky nemožné.

Na samém konci se Poe dozví novou informaci ohledně svého osobního problému, který ho již nějaký ten čas trápí. Následující díl bychom se tak konečně mohli přiblížit k nějakému rozřešení, ale i k samotnému vývoji Poeovy postavy, na což jsem tak trochu čekala už v tomto dílu.

Kurátora bych doporučila všem skalním fanouškům M. W. Cravena a jeho série s Washingtonem Poem, ale i čtenářům detektivních thrillerů, kteří hledají něco nového ke čtení. Uznávám, že autorův styl nemusí sednut každému, komu ale sedne, ten už se neodtrhne. Protentokrát bude mé hodnocení nižší, ale věřím, že Craven si své skóre vylepší hned v následující díle nahlédnutím do Poeovy pohnuté minulosti, což by mohlo významně zamíchat s jeho přítomností i budoucností. 

Hodnocení: 75 %