RECENZE: Lisey a její příběh

„SESIKO, milunko. Míříš do králičí nory, takže si pěkně a pevně osedlej koně.“

Stephen King je jako droga. Když už s ním jednou začnete, jen těžko se ho vzdáváte. Pokud vám však někdo po „kingovsku“ zrovna nedrží pistoli u hlavy, ani nemusíte! Napsal velké množství knih a jednou z nich je i zvláštní, pro Kinga možná až netypický román Lisey a její příběh, který se u nás nyní dočkal již druhého vydání. Ve světě jej navíc brzy čeká filmová adaptace, o níž se už léta pokouší mladý režisér Josh Boone. Podaří se to však nakonec zřejmě až režiséru Mikeu Flanaganovi, na jehož kontě jsou už dva Kingovy romány – Geraldova hra a Doktor Spánek. Nechme se tedy překvapit.

„Nejvíc bych chtěl udělat Doktora Spánek a Lisey a její příběh. V obou případech proto, že se velmi ztotožňuji s protagonisty. Lisey a její příběh je ohromující kousek, nádherné objevování manželství. No a kdo by nechtěl zpět do světa Dannyho Torrance?“

Lisey je vdova. Její manžel Scott Landon, slavný spisovatel, zemřel již před dvěma lety a Lisey se teprve nyní cítí, či spíše v to doufá, být schopná uspořádat jeho pozůstalost. Musí také vyklidit jeho pracovnu, kterou měl Scott zařízenou ve staré stodole. Úžasné prostředí pro příběh, jako je tento! Lisey má nelehký úkol. Rukama jí formou fotografií, novinových výstřižků, rukopisů, deníků, poznámek, ale i dopisů a možná jednoho rozepsaného románu, prochází celý život se Scottem. Její vlastní minulost, ale především ta Scottova, kterou znala, ale vytěsnila, ji nyní dožene, aby se jednou provždy vyřešila….

Stephen King tak, jak to umí jenom on, na dalších stránkách zavede Lisey, společně se čtenáři, do kouzelného světa. Světa za purpurovou mlhou. Do útočiště, ve dne bezpečného a v noci divočejšího, než si kdo umí představit. Zároveň však otevře Lisey oči, aby uviděla realitu světa skutečného, ve kterém i utrpení a bolest jsou skutečné. Lisey bude v obou z nich, za pomoci síly Scottovy lásky a podpory své sestry Amandy, bojovat se všemi těmi mimoni, famagory, chechtáky a jedním dlouhánem, kteří se tam vyskytují, a budou oškliví a zlí. A nikoho myslím nepřekvapí to nejděsivější - že mohou být i mezi námi…

„Je to pravda. Blázince jsou plné lidí jako já. Naše sny si osedlaly nás, a pohánějí nás hedvábným bičem – ach, tak příjemným bičem – a my běžíme a běžíme, ale pořád na místě…, protože ta loď…, Lisey, její plachty se nikdy nerozvinou a loď nikdy kotvu nezdvihne…“

Kniha se dobře čte, protože text je jako obvykle rozdělen na části s citáty v úvodu – to se mi líbí – a ty zase na kapitoly, z nichž každá má svůj výstižný název. Možná i proto mě Liseyin příběh chytil hned na začátku. Doopravdy jsem se však začetla až někde kolem stopadesáté strany. To mě potěšilo, protože jsem věděla, že mě čeká stran ještě dalších čtyři sta padesát osm. Oproti předchozím Kingovým knihám, které jsem četla, se vyprávění jeví zprvu poněkud nesrozumitelné a působí trochu zmateně. Dokonce mi připadalo, jako kdyby autor hledal nový styl. Rozsáhlé popisování, které u něj jindy chválím, se mi v tomto případě zdálo rušivé. Tyto pocity však brzy pominuly a zvykla jsem si i na Liseyiny (a Scottovy) specifické slovní výrazy. Věřím, že odpovídají originálu a ponechávám si svůj opravdový respekt k překladatelce Lindě Bartoškové.

A závěr? Pointu neprozradím, ale buďte si jisti, že i když jí budete po celou dobu (neradi) tušit, překvapí vás. Takové rozuzlení totiž, spolu s předchozím dějem, dohromady vytvoří až šokující dojem, kterého se ještě dlouho nezbavíte. Neuvěřitelná fantazie Stephena Kinga vás přiměje k přemýšlení – tentokrát hlavně o sobě a o svých blízkých. A není právě tohle známkou dobré knihy?