RECENZE: Loutkové divadlo

Loutkové divadlo je navzdory svému názvu detektivní thriller s mimořádně brutálním sériovým vrahem z pera britského autora M. W. Cravena. Po svém poměrně dobrodružném životě se Craven ve svých 47 letech rozhodl stát spisovatelem na plný úvazek. Autor na své webové stránce mimo jiné odhaluje, jakým způsobem uvažuje o své tvorbě: „Psaní je osamělý byznys. Dlouhé hodiny zírat na prázdnou obrazovku a přemýšlet, proč se mnou imaginární přátelé už nemluví. Proklínám den, kdy nějaký domýšlivý idiot řekl, že nejhorší věc, kterou kdy napíšeš, je lepší než ta nejlepší, kterou jsi nenapsal… Mluvte se mnou, řekněte mi, co si myslíte. Miluji zpětnou vazbu od čtenářů a snažím se co nejlépe odpovědět na každý e-mail. Ujišťuji vás, pokud to neudělám, chyba je ve vás, ne ve mně…“

Pro hlavní postavu, Washingtona Poa, všechno začne ve chvíli, kdy ho navštíví jeho bývalá kolegyně inspektorka Flynnová s fotkou oběti, do níž vrah vyřezal jeho jméno. Ačkoliv se k vyšetřování vražd už nikdy vracet nechtěl, jeho zvědavost, co mu tím vrah vlastně chtěl sdělit, je nakonec silnější. Poe má v sobě totiž jakousi nezkrotnou touhu vyřešit každou záhadu, na kterou narazí a učinit za dost spravedlnosti, která je mnohdy těžko vymahatelná.

Tak vlastně začíná i jeho vztah s geniální ač poněkud sociálně neobratnou analytičkou Tilly Bradshawovou. „Nikdy předtím nikoho takového nepotkal. Nezdálo se, že by rozuměla jakýmkoli společenským normám. Neměla mezi mozkem a ústy žádný filtr a jednoduše vyhrkla cokoli, co jí přišlo na mysl.“ Kvůli svému zvláštnímu chování je Tilly často terčem různých vtípků ze strany svých kolegů. Poe je jednomu takovému pokusu o zesměšnění Tilly jejím kolegou svědkem, a jelikož ze srdce nesnáší šikanu, zařídí mu okamžitý vyhazov i s pár fackami na cestu. Od té doby se z Tilly a Poa stane nerozlučná i když poněkud nesourodá dvojice. Hlavním pojivem jejich přátelství je to, že ani jeden z nich není mezi kolegy právě oblíbený.

Poe je typickým neortodoxním vyšetřovatelem, který si prostě dělá věci po svém navzdory svým nadřízeným. Tilly je naopak nevýrazná šedá myška, která je zvyklá dělat to, co jí kdo poručí. Kombinace těchto dvou osobností vytváří příjemný kontrast a nahrává mnoha humorným situacím.

Samotné vyšetřování se po celou dobu točí v kruhu, nebo vlastně v kruzích. Přesněji řečeno v prehistorických kamenných kruzích, v nichž vrah upaluje svoje oběti a přitom Poeovi nechává cestičku z drobečků různých vodítek, jako by chtěl, aby ho Poe odhalil. Domnívám se, že proto se kniha jmenuje Loutkové divadlo – vrah po celou dobu udává tempo vyšetřování a vodí týmy vyšetřovatelů jako své loutky, kam se mu zrovna zachce. Proto lze v průběhu čtení narazit hned na několik zvratů. Když už si Poe myslí, že má pravdu na dosah, zase mu o kousek vyklouzne a nechává čtenáře v nejistotě a zmatku.

Z toho důvodu jsem zhruba od první čtvrtiny měla problém s tím, abych se od knihy odtrhla. Autor má tendenci čtenáře napínat jako strunku, aby ho vzápětí zase navedl na úplně falešnou stopu. Konec knihy se zdá být poměrně otevřený, tudíž je jasné, že můžeme očekávat pokračování, které by mohlo přímo navazovat na tento příběh. Tam by se mohlo potenciálně vrtat hlouběji do Poeovy minulosti a… víte co? Přečtěte si Loutkové divadlo sami a nechte se směle navnadit na další díl, jako se to stalo mně.