RECENZE: Klíč 17

Tento moderní detektivní thriller připomíná atmosférou slavné dílo Umberta Eca Jméno růže. Nechává nás nahlédnout do katedrály, kde byla spáchána hrůzná vražda, do privátní psychiatrické kliniky i do minulosti vyšetřovatele Toma Babylona.

Musím uznat, že Raabovy zkušenosti s filmem jsou zde zjevné a příběhu Klíč 17 napomáhají vykreslit neskutečně uvěřitelnou a snadno představitelnou atmosféru. Kulisy současného Berlína jsou zde v kontrastu s historickou architekturou a vším, co tato tajemná místa ukrývají. Zrůdná, na první pohled rituální vražda, nás zavede do kupole berlínské katedrály, kde na několika lanech visí bývalá kontroverzní kazatelka Brigitte Rissová. Tom Babylon po příchodu na místo činu zjišťuje, že ho s tímto případem pojí něco osobního. Mrtvole visí kolem krku železný klíč s vyrytým číslem 17. Stejný, který před lety našel s přáteli, stejný, se kterým kdysi zmizela jeho malá sestřička.

Minulost, která měla být zpočátku jen dětským dobrodružstvím, nyní ovlivňuje vše, co se kolem Toma Babylona děje…

Ačkoliv mě zpočátku nemile překvapilo zjištění, že Klíč 17 je opět tvořen několika časovými rovinami vyprávění, v důsledku si myslím, že autor zvolil nejlepší možnou formu. Prolíná se nám zde současnost, ve které jsme svědky vyšetřování případu vraždy, zároveň nahlížíme do minulosti Toma Babylona, kdy se mu během dospívání převrátil život vzhůru nohama. Nejznepokojivější stránky jsou však ty, kde se vydáváme do privátní psychiatrické kliniky. Zdá se totiž, že zde je v nepořádku úplně všechno – nejen pacienti.

Ono prostředí kliniky, kde se dějí zvrácenosti, které byste možná raději ani neodhalili, je pro mě trefa do černého. Jakmile si mě chce autor získat, stačí, aby do děje přihodil vyšinutou manželku, alkoholika, člena sekty, psychiatra nebo kohokoliv jinak narušeného. Pokud máte nějaké podobné guilty pleasures, směle se pusťte do Klíče 17, věřte mi, že do postav i prostředí se zamilujete.

Marc Raabe nepůsobí jako žádný začátečník a přestože není celá kniha protkána nekončící akcí, nudit se u ní nebudete. Střídání samotných rovin je dokonale vyvážené a nutí vás pokračovat ve čtení, což jsem oceňovala například u knihy Spřízněné duše od Johna Marrse. 

Jste-li fanoušky Tima Weavera nebo záhadných příběhů, které výborně píše Dan Brown, pusťte se směle do čtení!