John Marrs již loni šokoval a ohromil čtenáře svým thrillerem Spřízněné duše. My jsme četli jeho debut i dílo druhé, proto vám přinášíme recenzi jeho novinky Když jsi odešel.
Mám takový dojem, že John Marrscílí především na ženy. Samotnou mě maličko irituje, že jeho propracované thrillery nesou názvy jako plytké románky, ale co naplat, funguje to.
Minulý rok před Vánoci vtrhl do Česka jeho debut Spřízněné duše. Zaujala mě nejen obálka, ale i myšlenka celého díla – sociální síť, která vás odkáže na člověka, jenž by dle biologie a chemie a dalších veledůležitých věd měl být vaším dokonalým protějškem. Zdálo se mi to perfektní. A po přečtení nebyl můj dojem jiný – byla jsem absolutně nadšená a knihu směle doporučovala dál. Není tajemstvím, že tímto dílem nasadil autor laťku proklatě vysoko!
Za prvé je nutné se odpoutat od dojmů z jeho první knihy a očekávat naprosto jiný příběh. Časové linie jsou zde dvě a výčet ústředních postav také není tak široký jako u Spřízněných duší. Co je též nutné poznamenat – Spřízněné duše můžeme s klidnou duší vydávat za psychothriller, zatímco Když jsi odešel je spíše psychologický román.
Catherine se jednoho dne vzbudí a zjistí, že její manžel zmizel. Jak plyne čas, začíná si uvědomovat, že muže, který je otcem jejich dětí, už pravděpodobně nikdy neuvidí.
Linku zmatené Catherine prolíná vyprávění Simona, který opouští domov. Proč – to je pro nás po celou dobu nezodpovězená otázka.
Nutno však podotknout, že autor nám indicie přihrává během celého díla. Ačkoliv mnozí mohou být rozpačití z toho, že konec alespoň z části předvídali, u mě to bylo naopak. Mnohokrát se mi v poslední době stalo, že rozuzlení čtyřsetstránkového románu se ukrývalo na posledních pěti stranách, během kterých se objevilo mnoho nových postav a zmatených plot twistů. A to úplně není můj šálek kávy
Když jsi odešel je propracované dílo, ve kterém je vše logicky provázané, to však nevylučuje šokující zvraty v ději ani postavy s velice pohnutou psychikou. Simon se jeví jako ta nejbezcitnější postava, která kupodivu nevykazuje psychopatické sklony. Jeho činy jsou ale více než podivuhodné. Catherine po většinu příběhu působí naivně, ale jak už to tak bývá, nic není, jak se zdá.
Nové Marrsovo dílo rozhodně nezklamalo – a já osobně se nemůžu dočkat dalšího čtení od tohoto skvělého autora.
