RECENZE: Jsem ráda, že moje matka zemřela - Šokující zpověď pro otrlé

Příběh Jennette McCurdy je šílený, srdcervoucí, znepokojivý a děsivý. S hraním začala, když jí bylo 6 let a skončila zhruba o nějakých 20 let později. Můžeme si pomyslet: to se samozřejmě stává, skoro by se dalo říct, že většina dětských herců ze sebe nedokáže setřást nálepku se jménem své dětské role a prosadit se ve světě dospělých herců, takže jim nic jiného, než skončit ani nezbývá.

Pak je tu ale ta druhá skupina dětských herců, která se pro konec rozhodne zdánlivě svobodně a promyšleně. Například Ariana Grande, Demi Lovato a Miley Cyrus se rozhodly pro pěveckou kariéru, sestry Olsenovy se stáhly do ústraní a navrhují své vlastní oblečení. A my se jen můžeme domnívat, co skutečně stálo za jejich odklonem od herectví. Jennette Curdy alias Sam Puckett se ve své knižní zpovědi rozhodla poodhalit pozadí hereckého průmyslu, ale i své vlastní cesty v něm, která započala, když jí bylo pouhých 6 let.

Kniha je strukturovaná do kraťounkých, zato velmi úderných kapitol, v nichž popisuje ty nejzásadnější momenty ve svém životě. Vzhledem k tomu, jaké bomby autorka vypouští v jednotlivých kapitolách, je jejich délka adekvátní. Nejedná se však o lineární vyprávění, spíš jakési útržky, které na sebe ale v podstatě navazují a jako puzzle se postupně skládají v kompletní životní příběh.

Jennette knihu začíná zmínkou o svých šestých narozeninách. Popisuje na nich dynamiku své rodiny, první náznaky situací, vztahů a norem, které se dále jen prohlubují s jejím dospíváním. Postupně se pak dostává ke svým prvním konkurzům, větším i menším rolím a popisuje, jak se tehdy jako dítě cítila.

Jsem ráda, že moje matka zemřela

Středobodem její zpovědi je maminka. Jako dítě ji Jennette zbožňovala nadevše, asi jako každé dítě nekriticky miluje své rodiče, ať už se k němu chovají jakkoliv. Smyslem Jennettina života bylo, aby její milovaná maminka byla šťastná a spokojená, a to i za cenu obětování své vlastní spokojenosti, štěstí či celé osobnosti.

Jak se Jennette dostává v příběhu dál, vkrádá se do její zpovědi hořká ironie a sarkastický humor, jež se odráží i v samotném názvu knihy. Zhruba od poloviny vyprávění se časové skoky v příběhu zdají být větší a některé mikropříběhy otevřenější. Jako kdyby autorce došel dech. Jako kdyby chtěla mít dopsání knihy co nejdříve za sebou, aby se toho všeho mohla rychle zbavit.

Kniha se krátce po vydání stala světovým bestsellerem a není divu. Čím zvrácenější příběh, tím raději si ho přečteme. Měli bychom si ale uvědomit, že tento konkrétní příběh vychází ze života konkrétní lidské bytosti a tyto příběhy bohužel zdaleka nejsou tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát.

Díky své někdejší slávě mohla Jennette využít svůj hlas a promluvit o jednom z největších tabu naší společnosti – můj rodič se mnou nezacházel dobře. Věřím, že tato kniha může mít terapeutický potenciál, pokud si ji přečte někdo, kdo je na takové čtení připravený. Pokud se ale dostane k někomu, kdo se stále živě s problémy zmíněnými v knize potýká, nemusí mít na čtenáře úplně pozitivní dopad.