Ignis Fatuus přináší krvavou minulost šumavského ráje | RECENZE

Vstup na vlastní nebezpečí

Minulý režim používal Šumavu, jako svého otroka, pro armádní činnosti. Nejdřív byli odsunuti Němci, poté i zbytek obyvatelstva, až nakonec nezůstal nikdo, kdo na sobě neměl armádní stejnokroj. Něco ale přece jen Šumavskou divočinu odmítalo opustit, a to něco bylo velice zlé. Příběhy a legendy se promíchávají v čase i prostoru, tak neuvěřitelné, tak šílené. To přece musí být jen povídačky, no ne?

V sedmdesátých letech se vydává vědecká výprava do okolí šumavské řeky Křemelná, aby objasnila zvláštní světelné jevy. Jedná se o přírodní jevy, magii, či nové zbraně z prohnilého Západu? Skupina vědců se snaží najít odpovědi, ale brzy najdou něco úplně jiného, šíleného. Jsou tajemství, která by si Šumava měla nechat jen sama pro sebe, pro dobro nás všech.

Tady neplatilo nic z našich fyzikálních zákonů. Každého boha prý jednou zabije čas, jenže tady se čas zastavil a zabil všechny bohy najednou...

Ignis Fatuus

Všechny formy šílenství

Byla to bláznivá jízda, která existovala bez počátku a bez konce. Výstup z ní bude možná ještě bláznivější. Vyprávění rezignuje na linearitu a velmi rychle přechází do něčeho, co připomíná zážitky s různými halucinogeny. Pokud jste v mládí chodili do lesa na „houbičky“, pravděpodobně vám nějaké fragmenty knihy budou povědomé. Bylo to chaotické, příběh odmítal plynout kupředu a tempo se vlastně ani nedá dobře popsat.

Nejdřív jsem cítil zmatení, možná malinko zklamání, musel jsem si chvíli zvykat. Po dočtení se vše mění a já cítím obdiv za originální pojetí, za vervu, kterou byla schopná Petra do svého nového románu vložit. Kdo by řekl, že může být Šumava taková jedovatá mrcha? Dětské strachy mě kousaly do zadku, zatímco jsem polykal kapitoly a snažil se nezavírat oči. Hrdinství mě velice rychle opustilo a emigrovalo za kopečky. Snad je mu v Německu dobře.

Po jeho zatčení zůstala na Pohádce prasata zavřená v chlévě a zemřela hlady. Jejich kostry později někdo rozvěsil na trámy stavby, aby chrastily ve větru...

Bál jsem se, že závěr příběhu vyšumí do ztracena. Mea culpa, přátelé! Ukázalo se, že moje obava zůstala lichá. Poslední třetina změnila tón a začala dodávat všem postavám potřebnou hloubku. Závěr se mi velmi líbil. Venku je horko, které se blíží peklu na zemi. Pokud toužíte po chladivé úlevě, vezměte do rukou Ignis Fatuus a garantuji vám, že po pár přečtených stránkách zjistíte, že teplota v místnosti klesla o několik stupňů a vy se nemůžete zbavit té proklaté husí kůže! Jenom bacha, aby vás nevinně vypadající Šumava nepřipravila o rozum. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.