RECENZE: Elizino tajemství

Jestli jste někdy litovali lidí, jenž museli zažívat peklo za branami těchto nelidských pracovních táborů, tak se psychicky připravte na tento příběh. Tady už je totiž veškeré ponížení úplně pryč a ženy jsou mnohdy až na úplném dně. Zacházení s ženami je tu drastické, a i když se najde někdo, kdo by mohl namítat, že si vlastně mohly vybrat a šly do toho případně „dobrovolně“, tak věřte, že jim šlo jako ostatním o jediné – přežít. Psychická vyčerpanost zde hrála významnou roli a není občas jednoduché ji jako čtenář vstřebat.

Zajímavá na celé knížce je ústřední postava. Právě Eliza není typickou dobrosrdečnou hrdinkou, jak tomu často v takových knihách bývá. Její povaha je velmi složitá, nemá problém způsobovat ostatním bolest a ani podvody či jiné lsti jí nejsou cizí. A k tomu všemu je navíc ženou, za kterou se otočí téměř každý muž. Je zkrátka svým pánem a žije si tak, jak ona sama uzná za vhodné.

Do cesty se ji ale přimotal osud a ona se paradoxně ocitá v Osvětimi jako politický vězeň, ale po čase trochu jinde než běžné ženy. Seznamuje se s dobrosrdečnou Magdalenou a společně prožívají starosti a strasti. Vzájemně se odporují, i když ze strany Elizy by se o tom mohlo často pochybovat, a snaží se to zvládnout.

Po čase využije nabídky, která je pro ni na první pohled jakousi záchranou a společně s křehkou Magdalenou se ocitají tam, kde je to pro ostatní ženy naprosté tabu. Někdo ji možná v této fázi odsoudí, jiní ji pochopí – to je čistě na vás.

Zajímavé je po celou dobu vidět Elizinu velmi zvláštní povahu, která zkrátka nic neskrývá, a mnohdy se chová stejně jako kdyby byla mimo toto hrůzostrašné zařízení. Je to možná až obdivuhodné či zvrhlé. Je velmi zvláštní ženou, která si odžila své a tímto způsobem tedy přistupuje k životu a tomu, co ji vstoupí do cesty.

Přiznávám, že některé kapitoly se čtou lépe, jiné hůře, ale knížka má velmi zvláštní atmosféru. Takovou, která na mě z jiných „osvětimských“ knížek úplně tak nedýchla. Je totiž jiná, velmi zvláštní, netypická a zároveň plná naděje, ale i hrůzostrašných pádů. Bohužel je to pořád „hra“ o víře a smrti, a nikdy nikdo neví, kdo vlastně vyhraje.

Elizino tajemství rozhodně doporučuji, za přečtení určitě stojí a je fajn vědět, že se najde i trochu jiný příběh, než většina z nás očekává, když vidí magické a za poslední dobu tolik používané slůvko Osvětim.