Dvojí život – příběh o lásce a závadové mládeži za železnou oponou | RECENZE

Až po uši v šedi

Z dob, kdy jste byli teenager, to určitě znáte. Nosíte cool hadry, posloucháte top kapely a možná také v nějaké hrajete. Tohle všechno si Julie v socialistickém Československu nemůže ani vysnít, protože neví, že to někde ve světě existuje. Místo toho žije v realitě, ve které je její otec lokální komunistické zvíře a matka, ta se chová, jako by její dcera byl jeden velký omyl a zmar. Jednoho dne se její pohaslá dušička maličko rozzáří. To byla chvíle kdy poznala Romana, který si ji vyhlédl jako zpěvačku pro jeho undergroundovou kapelu. Díky němu poznala vše, co potřebovala pro spokojený život – lásku a svobodu. Je ale možné, aby jí to soudruzi nesebrali?

Člověk je člověku největším nepřítelem...

Bídná krása

Jak to vidí Jirka? Možná, že je trošku rozpolcen. Začnu pozitivně, abych vás nevyplašil. Příběh se mi líbil, Julie i Roman byli sympatičtí a jejich trápení jsem si dokázal představit, empatie vůči tomu párečku byla tak silná, že by ji nezlomilo ani Wolverinovo adamantium. Zároveň jsem měl možnost poznat i jejich rodiče, kteří mě také bavili. Jasně, nedostali tolik prostoru, ale i z toho mála se dalo leccos vykřesat. Asi nejvíc to bylo znát u Juliina otce, který dostal možnost nepůsobit jen jako černobílá figura bez duše. Autorce zjevně nedělá problémy tvořit pestrobarevné charaktery.

Teď se dostáváme k tomu zpropadenému slovíčku „ale“. Příběh, ačkoliv pěkně napsaný, působí velmi povědomým dojmem, hodně věcí člověk dokáže odhadnout dřív, než na ně dojde, a nebylo příliš složité vyspojlerovat sám sobě veškeré zvraty, které na závěr přišly. A v tomhle je právě to moje rozpolcení. Kritizuju příběh, který jsem slyšel, viděl a četl už v nespočetně variacích, zároveň jsem ale přesvědčený, že naše společnost potřebuje, aby se takovéhle příběhy psaly dál. Nesmíme totiž zapomenout na svoji minulost.

Vletím mezi kluky, pohazuju hlavou. Křičím s nimi. Být divoká a nespoutaná, nechat se klidně pořezat, zmlátit, odsoudit, ale nepřijít o sebe...

Závěrečná řeč

Jak asi tušíte z předchozích řádků, rozsudek nebude jednoduchý. Objektivním pohledem mě nenapadá nic co bych mohl vytknout. Sympatické postavy, jejichž motivace jsou dobře vystavěné, do toho fungující příběh ve známých, šedivých kulisách a jako bonus pár imperialistických rockových fláků. Na druhé straně ten samý chválený příběh, působící lehkým dojmem obehrané písničky. Možná jste ale fanoušek autorky nebo onen šťastný čtenář, kterému se nedostalo na stůl moc knih a filmů s touto tematikou, jako například mě. Držím palec. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.