RECENZE: Dům na pobřeží

Zpočátku jsem se trochu obávala, že půjde o nudný příběh dvou lidí středního věku, kteří vyklízejí krámy ze zděděné barabizny nebo o předvídatelný příběh jakési rodinné ságy. Netvrdím, že i tyto věci nelze v knize nalézt, ovšem zdaleka to není to, o čem celý příběh je. Vyklízení staré vily a nelézání jejích pokladů je jen kulisa pro příběh plný bolesti, ztráty, odpuštění a uzdravení.

Nad čím jsem si ale nejvíce chrochtala blahem, byly detailní popisy prosluněné Sicílie. Ještě teď cítím tu atmosféru horkého vzduchu, provoněného mořskou solí, čerstvou kávou a chlebem. Živě si dovedu představit šplouchání moře o skálu, na níž je vila postavená a štěbetání špačků, kteří se slétávají na její zahradě. Ta nádhera a pohoda z knihy přímo vystupuje a příjemně čtenáře vtahuje do děje.

Slunce bylo vysoko na obloze, barvy oslnivé. Světlo dopadalo na nabílené fasády domů na pláži, odráželo se od oken, střešních tašek, zaparkovaných aut. Na pláži bylo rušno, úplná záplava slunečníků a osušek. Blízko našemu konci pobíhal u moře bílý psík, honil čeřící se volánky vln tříštících se o pobřeží. Mladá žena v červených bikinách tleskala a smála se psíkovým skopičinám.

V první polovině knihy jsem nicméně měla trochu problém s oběma hlavními postavami. Edie i Joe se nejprve chovali velmi odtažitě a nepříjemně, což bylo ostře v kontrastu s prostředím, v němž měli to štěstí se pohybovat. Naštěstí Sicilská atmosféra dostala i je a postupně svá bručounská já opouštěli a více se otevřeli sobě navzájem i samotnému čtenáři.

Edie i její exmanžel Joe, kteří vilu společně zdědili, si totiž z Londýna přivezli obrovské psychické břímě, s nímž si nevěděli rady celých 10 let. Nyní mají příležitost se s ním na samotě Sicilské vily popasovat jak každý sám, tak později i společně. Cesta je to samozřejmě trnitá a vůbec tomu nepomáhá fakt, že se kolem vily začínají dít podivné věci. Někdo zřejmě nechce, aby tajemná zákoutí vily pustila na světlo svá letitá tajemství.

Nějakou dobu bylo všechno v pořádku. A pak se s věcmi našich přátel, když u nás byli na návštěvě, začaly dít různé věci. Nic strašného, nic zjevně zlomyslného. Jen drobnosti, které by docela dobře mohly být i nehodami…

Svým způsobem je příběh také lehce říznutý „duchařinou“. Vnímavá učitelka Edie kolem sebe cítí závan minulosti v podobě bývalých obyvatel vily, generace rodiny DeLucových, kteří zde kdysi žili své životy a jsou s vilou trvale svázáni. To vše dokresluje atmosféru letité vily, která v časech své největší slávy musela být velkolepým sídlem.

Klid uvnitř těch pokojů ve mně vyvolával úžas. Obrovské lustry, nádherné staré tapety na stěnách. Procházela jsem vilou, slyšela zvuk svých kroků, tlukot svého srdce…

Dům na pobřeží má zkrátka všechno, slunce, moře, pláže i velkolepou starou vilu, která skrývá všelijaká tajemství. Je to příběh bolesti, lásky, odpuštění, smíření i zrady. Nenásilně se v něm prolíná minulost se současností, hojí se dávné křivdy a navazují se nové vztahy. Popisy nádherného prostředí Sicílie vás přenesou za sluncem k moři se všemi jeho zvuky i vůněmi.

Tuto knihu doporučuji všem, kteří už by rádi přivolali léto a zároveň mají rádi silné příběhy, okořeněné strachem, romantikou i tragédií.

Hodnocení: 95 %