RECENZE: Dívka ze země Venku

O autorovi

Nagabe je pseudonym nadaného výtvarníka i spisovatele, který má smysl pro záhady a tajemno. Jak jinak si mohu vysvětlit, že byl příběh zároveň matoucí i uchvacující? Že nerozumíte, o čem to mluvím?

Dívka ze země Venku - příběh

Hned v úvodu se seznamujeme s dvěma bytostmi – s malou lidskou dívenkou Šivou a jejím opatrovníkem, temnou bytostí s vázankou, kterého Šiva oslovuje „pane učiteli“ (sensei). První věcí, kterou se dozvídáme bez jakéhokoli kontextu je také to, že se Šivy nesmí dotknout žádná z bytostí z Venku, nikdo, kdo je podobný panu učiteli, ani on sám, jinak bude prokleta.

V tuto chvíli, ačkoli to tak většinou nedělám, vám musím doporučit přečtení anotace, která nám alespoň něco málo (ale vážně jen málo) vysvětlí. Ocitáme se totiž ve světě, který je rozdělen na dvě části – Uvnitř a Venku. Uvnitř žijí běžní lidé, Venku žijí prokleté bytosti. Lidé z Uvnitř nechodí do země Venku, neboť jediný dotyk tamních bytostí by jim přinesl prokletí.

Verdikt

Celou dobu čtení, ač to nebyla příliš dlouhá doba, jsem měla jen další a další otázky. Jak se Šiva dostala k panu učiteli? Liší se její opatrovník od ostatních bytostí z Venku? Co je vlastně ono prokletí? Co způsobuje a existuje vůbec? Na některé otázky jsem odpověď dostala, na jiné ne, ale věřím, že přijde spolu s dalšími díly.

Stejně jako u jiných manga příběhů vám čtení bude rychle ubíhat, tyhle knížečky jsou víceméně jednohubka. Tahle konkrétně je okořeněná pohádkou a maličkou špetkou hororu zároveň, já si ovšem myslím, že v ní bude něco víc, skrytá přísada, která teprve vyjde na povrch. Možná na mě tak působí osobnost pana učitele, který skrývá mnohá tajemství, možná je to šíleným strachem lidí, kteří jsou schopni udělat téměř cokoli, aby se ubránili. A možná, jenom možná, za to může ten konec… Otevřený, který plodí ještě víc otázek.

Za závěr si nemůžu pomoct nevypíchnout ilustraci. Je prostě jiná. Nemůžu se označit za velkého čtenáře mangy, ale rozhodně jsem přečetla víc než jednu, navíc se můžu označit za fanouška anime (japonských animovaných seriálů), které stylem ilustrace z mangy převážně vychází, a s podobnou ilustrací jsem se nesetkala. Snad nejde ani tak o to, jak je temná, spíš o styl kresby postav, které jsou o něco realističtější (alespoň tedy co se lidí týče) než běžné manga postavy. Každopádně musím přiznat, že kresba byla první věcí, která mě na knize zaujala, byl to důvod, proč jsem ji chtěla číst… A jsem za to ráda.

Suma sumárum: Temné ano, originální také zatím ano, záleží, jak se příběh vyvine, děsivé zase tolik ne. Jelikož se jedná o útlou mangu, čtení odsýpalo a já neměla čas se začít nudit, určitě přečtení nelituji. Co jsem ale během své čtenářské chvilky stihla, bylo se vztekat, že pořád nic moc nevím, nenacházím odpovědi. Doufám, že příští díl mě v tomto smyslu uspokojí o něco víc. Jednoduše řečeno, byl to slibný začátek, tak snad mě pokračování nezklame.