RECENZE: Chata 1879

Příběh Chaty 1879 sledujeme prostřednictvím hlavního protagonisty a abstinujícího alkoholika Jiřího. Ten dostal za úkol v rámci své podmínky dohlížet na chod experimentu uprostřed Krušnohorské přírody na již zmíněné Chatě 1879. Tento experiment spočívá v tom, že po dobu 14 dní se chatě sejde 6 lidí s nějakou duševní poruchou, a aniž by nad sebou měli jakýkoliv lékařský dohled, pokusí se svými problémy vyrovnat pouze s pomocí svých stejně „porouchaných“ kolegů.

Zní to zajímavě, otázka ovšem je, může tohle fungovat? A je moudré, aby na skupinku lidí s různými duševními poruchami dohlížel abstinující alkoholik? Tyto otázky si každý čtenář zákonitě musí položit, jakmile se pustí do čtení první kapitoly.

Hlavní hrdina Jiří není zrovna žádný svatoušek. Možná bychom ho mohli směle označit za antihrdinu. Je to poměrně mladý, i když dosti zahořklý muž, který se na svět dívá skrz sarkasmem zakalené brýle. Není mu ovšem cizí ani sebeironie, což jeho v duchu troušené sarkastické poznámky na adresu všech kolem trochu vyvažuje.

Ač se jedná o vážné téma, které ještě poměrně nedávno bylo na veřejnosti tabu, autor se nebojí vnést do problematiky duševních poruch trochu toho černého humoru. Zpočátku je to možná malinko šokující, ovšem jakmile si zvyknete na autorův styl a na způsob přemýšlení hlavního protagonisty, dá se to zvládnout, byť někomu citlivějšímu by mohla hanlivá označení duševně nemocných lidí lehce drhnout na jazyku.

Josef König touto knihou volně navazuje na svou prvotinu Společnosti, která vyšla roku 2018. Autor se již dlouhodobě zaměřuje na lidské příběhy, ať už ve svých autorských hrách či povídkách. Chata 1879 je tak jeho nejnovějším autorským vrcholem, který ač se schovává pod deskami útloučké knížky, dosahuje velmi obstojné kvality.

Neobvyklé téma je v knize uchopeno velmi dobře, byť autor není z těch, kteří by nám vše servírovali polopaticky na stříbrném podnose. Některé kapitoly začínají retrospektivou a dále pak pokračují v hlavním vyprávění, jiné naopak začínají tak, že zdánlivě navazují na předchozí kapitolu a pak do ní najednou proniknou retrospektivní vzpomínky hlavního hrdiny.

K úplnému pochopení příběhu je třeba skutečně přečíst knihu od první do poslední stránky, což je proces zhruba na jedno kratší odpoledne. Autor má totiž ve zvyku často mystifikovat a to, co se na první pohled jeví nějak, je vlastně ve finále úplně jinak. Jako příklad uvedu název jedné z kapitol, „Pět slečen“, který zní poměrně jasně a srozumitelně. No, budete asi překvapeni, o čem ona kapitola ve skutečnosti je.

Tento hravý způsob psaní, který celou knihu ozvláštňuje, se mi moc líbí, protože čtenáře udržuje ve střehu po celou dobu čtení a nedovoluje mu v mysli uniknout jinam, pokud je nějaký odstavec zrovna méně akční či napínavý. Do budoucna doufám, že si Josef König troufne i na rozsahem delší příběhy, protože věřím, že spisovatelsky na to rozhodně má.