Nektar – šílená a téměř apokalyptická love story| RECENZE

Pokud jste četli první díl a očekávali, že vztah mezi Avou a Torinem bude pokračovat v romantickém duchu, připravte se na pořádný obrat. V Nektaru je všechno na hraně. Láska? Ta je teď spíš o přežití než o romantice. Ava, která se po nešťastné události dostane do Dvora smutku, se mění, a to pořádně. K tomu si přidejte Torina, který ji miluje, ale zároveň je její nebezpečný nepřítel, protože to, co v ní začíná růst, je něco, co ohrožuje jejich celý svět. Jejich vztah není o ideálním spojení, ale o krvavé cestě, kde si občas ani nejste jistí, co vlastně znamená „propojit se“, jak fyzicky, emocionálně nebo snad magicky. Je to prostě jeden velký experiment, kdy ani jeden z nich neví, co vlastně dělá. A přesto si nemůžete pomoct a fandíte jim, protože jsou jediní, kdo má naději. 

Akce, která nemá konce, prostě je to buď všechno, nebo nic!

Po prvních pár kapitolách Nektaru jsem měla pocit, že nestačím popadnout dech, protože jakmile se něco vyřeší, hned přijde něco dalšího – nějaký nový zvrat, nějaká nová akce, nová hrozba. Draci? Ano, jsou tu a jsou ještě větší, drsnější a… jednodušší než ve Čtvrtém křídle (ale kdo by se nezamiloval do těch jejich magických schopností!). A co se týče Dvora smutku? No, to je prostě divoký svět, který jsem si vůbec nedokázala představit. Tam se můžete opravdu cítit jako v noční můře, která nikdy neskončí. A i když to občas připomíná chaos, musím přiznat, že mě ta akce a neustálý vývoj děje bavily víc než v prvním díle – i díky lehce hororovému stylu a inspiraci gladiátorskými souboji. Je to zkrátka nesourodá směsice nápadů, která překvapivě dobře funguje a dokázala si mě získat.

Nektar

K tomu všemu musím vyzdvihnout, že se to čte téměř samo, a tak jsem neměla problém přečíst knížku na jeden zátah. Právě díky její hravosti a touze experimentovat mě držela celou dobu v pozoru, a já jen čekala, co bude dál. No, zkrátka řekněme si to na rovinu a bez příkras, je to sice jednohubka, ale fakt dobře napsaná a mně sedla vyloženě jako zadek na hrnec!

Zírala jsem do kaluže v lesní půdě a třeštila oči na tmavě bronzové rohy trčící z mojí hlavy. Byly malé, ďábelské a zahnuté k nebi. Oči jsem měla temné, kalné a břidlicově zelené jako rozbouřené moře. Rozklepanou rukou jsem si z tváře otřela bláto. Když jsem propadla ledovým portálem, moje vlasy změnily barvu z levandulové na bledě zelenou. I oblečení se mi proměnilo. Teď se na mně objevily šaty z jemné zelenkavé tkaniny, které se mi lepily na tělo, neboť byly promáčené vodou z portálu. Jejich lem byl stejně jako bílé tenisky špinavý od vlhké zeminy.

Sláva bláznovství, je to vážně skvělé!

Pokud hledáte něco hlubokého a filozofického, Nektar nebude čtení pro vás. Mnozí ho označí za „blbůstku“ plnou klišé a přehnaně emočně vypjatých scén. Ale pro mě? Jo, je to trochu přitažené za vlasy, ale taky neuvěřitelně zábavné. Jako čtenář naprosto přesně vím, že je tahle kniha šílená a že se někdy mění v úplný chaos, ale zároveň se jí nedá odolat. Je to guilty pleasure ve své nejčistší podobě. Možná to není kniha, která by vás naučila něco hlubokého o životě, ale rozhodně vás donutí otočit stránku ještě dřív, než si vůbec uvědomíte, že se od ní chcete odtrhnout.

Takže ano, Nektar je ještě větší jízda než Mráz, ještě bláznivější, ještě akčnější, ale přesně to je to, co mě na tom baví. Je to kniha, u které si někdo možná postěžuje, že je to celé trochu mimo, ale stejně se k sérii vrátí. A já? Zase jsem tomu úplně propadla. Ruku na srdce, každý občas potřebujeme svou dokonalou „bláznivinu“ na odreagování. A já tu svou právě našla!