Listopád - ukázka z nové knihy A. Mornštajnové

Jak by vypadal náš život, kdyby v listopadu roku 1989 dopadlo vše úplně jinak? Kdyby komunismus neskončil? Nad touto otázkou se ve své nové knize zamýšlí Alena Mornštajnová.

DESÁTÁ KAPITOLA

Magdalena zvaná Magda
Březen 1995 

Stalo se to patnáctého března během odpolední procházky.
    Obloha za okny byla tmavá a po okně stékal mokrý sníh. Loudala jsem se k šatně a záviděla starším holkám, že na procházku nemusí. Povinnou dávku zdravého pohybu na čerstvém vzduchu si splnily cestou do školy a ze školy a vrátily se celé mokré. Promáčené boty vycpané starými výtisky Rudého práva, jindy pečlivě shromažďovaného k odevzdání do sběru, usychaly v šatně pod dřevěnou tělocvičnou lavičkou a navlhlé kabáty zapáchající starým potem visely na ramínkách. Při pohledu na splihlé svršky se mi ven chtělo ještě méně, ale rozvrh je rozvrh a nijak husté mokré sněhové vločky nespadaly do kategorie „zdraví ohrožující počasí“, jako byly bouřky, vichřice nebo průtrže mračen, které jediné — snad s výjimkou nemoci — nás mohlo od procházky osvobodit.
    Obula jsem se, ze svého věšáku s číslem 9 ⁄ 3  jsem si vzala kabát, okolo krku jsem si obmotala šálu, navlékla čepici a rukavice a zařadila jsem se vedle Zuzany až na konec dlouhého spořádaného dvojstupu. Mlčky jsme prošly vrátnicí a vyrazily na obvyklou trasu. Šly jsme svižně, bylo jasné, že ani vychovatelky nebyly procházkou v předjarním počasí nadšené a chtěly ji mít co nejrychleji za sebou. Mokré vločky se mi lepily na obličej, roztávaly a stékaly v tenkých pramíncích na bradu. Přikrčila jsem se, bradu otřela do šály a pozorovala jsem chodník pod nohama. Rozbředlý sníh se měnil v šedou vodnatou břečku a při každém došlápnutí se rozstřikoval do stran.
    „Necákej!“ okřikla mě Zuzana.
    „Já to nedělám naschvál,“ namítla jsem a záměrně jsem zvysoka šlápla do louže. „To by vypadalo takhle. Jééé, promiň.“
    I když mi Zuzana byla ze spolubydlících na pokoji věkem nejblíž, nikdy jsme si neměly co říct. Táňu jsem respektovala jako dobrou velitelku, protože nás nechávala v klidu žít a zbytečně nás nebuzerovala. K Janě jsem v té době ještě vzhlížela. Její málomluvnost jsem považovala za znak moudrosti. Spojovala nás láska ke knihám. Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, že já miluju knihy kvůli kráse slov a spletitým příběhům, zatímco pro Janu jsou únikem do jiných světů.
    Na Zuzaně nebylo zajímavého vůbec nic. Připomínala nádobu, která se plní průzračnou tekutinou slov, jež nám v domově vštěpovali. Neměla nic navíc. Žádná vlastní úvaha nebo nápad nedodaly čiré kapalině zajímavější odstín. Byla ideální chovankou domova. Vlastně byla mým zrcadlovým odrazem, i když jsem to tehdy neviděla, ale asi jsem to podvědomě cítila. Možná to byla právě ta nudná podobnost se mnou, která mě na ní tolik dráždila.
    Došly jsme ke galanterii na rohu ulice a zabočily doprava. Nohy na šedých dlažebních kostkách podkluzovaly, a tak jsme šly soustředěně, téměř mlčky a v duchu jsme odpočítávaly kroky a minuty, které nás dělily od cíle cesty. Ulice byly skoro prázdné, pracovní doba v továrnách a kancelářích ještě neskončila, a kdo nemusel ven, nikam nechodil, jen na rozích ulic stály vojenské hlídky. Procházely jsme alejí mírně se svažující k centru. Tam jsme ale nikdy nedošly, naše obvyklá trasa odbočovala těsně před náměstím doprava a pak vedla po okraji města kolem řeky a sportovišť obloukem zpátky k domovu.
    Na konci ulice se objevilo bílé auto. Všechny jsme instinktivně ustoupily co nejdál od obrubníku. Když nás auto míjelo, zpomalilo a pokračovalo téměř krokem, asi aby nás nepostříkalo špinavou břečkou. Vychovatelka, která šla vepředu, otočila hlavu, usmála se a zamávala řidiči na znamení díků. Zdálo se, že muž za volantem vstřícné gesto nezaznamenal, zato žena na sedadle spolujezdce se za námi dívala a otáčela hlavu ještě v zatáčce.
    Mokrý sníh se změnil v déšť a vychovatelky zrychlily krok. Zabočily jsme do vedlejší ulice. Podél chodníku stála řada zaparkovaných aut. Na tom nebylo nic neobvyklého, vjezd na náměstí měla povolena jen vojenská vozidla a auta dopravní obsluhy, ale jeden vůz parkoval zvláštně daleko od obrubníku s přední částí neopatrně vystrčenou do vozovky. Zadní dveře auta byly otevřené a žena ve vínově červené bundě kapesníkem otírala boční okénko. Řidič seděl na svém místě a upřeně zíral dopředu. Bylo to totéž bílé auto, které okolo nás projelo sotva před pár okamžiky.
    Vychovatelky v čele našeho průvodu nasadily ostřejší krok a skupina spořádaných dvojic se začala trhat a roztahovat. Mladší holky si povídaly a uspěchanému tempu dospělých se nepřizpůsobily. Jen když se utvořila dlouhá mezera, kousek popoběhly a klábosily dál. Zuzana a já jsme ve skupině patřily k těm starším, i proto jsme šly na konci. Obvykle průvod uzavíral někdo z dospělých, ale v tu chvíli šla vychovatelka uprostřed a pobízela loudalky ke spěchu.
    Žena u bílého auta se otočila a zadívala se na nás. Vychovatelky už ji minuly a každým krokem se vzdalovaly. Výraz v ženině obličeji mě zarazil. Vypadala jako šelma odhodlávající se ke skoku. Napadlo mě, že zavolám na vychovatelky, aby na nás počkaly, ale šly daleko vepředu a my už jsme byly skoro u auta. V tu chvíli se k nám žena vrhla, mě odstrčila stranou, ale Zuzanu popadla za ruku a táhla ji k autu.
    „Nééé!“ křičela Zuzana. „Pomoc, pomoc!“
    Žena se ji pokoušela vtlačit do otevřených zadních dveří, ale Zuzana se chytila sloupku a zoufale se držela.
    Místo abych se jí vydala na pomoc, ucouvla jsem k plotu a dívala se, jak se brání. Ozvalo se zaječení, pak další, průvod stál a vychovatelky běžely naším směrem. Už jsem si myslela, že se Zuzaně podaří udržet, udělala jsem dva kroky směrem k ní, abych jí pomohla, než přispěchají vychovatelky, ale v tu chvíli žena něco řekla, Zuzana se pustila, žena ji vmáčkla dovnitř, skočila za ní a auto se rozjelo pryč.
    „Značku, zapamatujte si značku!“ volala vychovatelka, ale espézetka byla zacákaná špinavým sněhem a nečitelná.
    „Proč jsi ji nedržela, proč jsi ji pustila?!“ křičela na mě hystericky vychovatelka, jako kdyby to byla moje vina, že Zuzanu odvezli. Mlčela jsem. Vždyť já jsem se se Zuzanou za ruku vůbec nedržela. Za ruce se vodí jenom školkáči. Bála jsem se to ale říct, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem neporušila pravidla.
    „Telefon, honem, kde je nejbližší telefon, zavolejte na bezpečnost! Unesli dítě!“ ječela vychovatelka. Pak jako kdyby ji napadlo, že se auto může vrátit a odvézt někoho dalšího, vykřikla: „Ke mně děti, pojďte ke mně.“
    Mačkaly jsme se v chumlu kolem zmatkující ženy ve služebním plášti. Pár prvňaček se rozbrečelo, starší děvčata jen bezradně postávala. Druhá vychovatelka zvedla hlavu a volala do oken na zvědavce, které přilákal povyk na ulici. „Máte telefon? Zavolejte bezpečnost, unesli nám dítě!“ Najednou byla všechna okna prázdná a záclony zatažené. Vychovatelka se rozběhla k silnici a máváním zastavila projíždějící auto. Řidič podrážděně stáhl okénko a vychovatelka se k němu naklonila. Chvíli se dohadovali, ale pak se vychovatelka narovnala a rozkřikla se: „Jestli mě hned neodvezete k nejbližší vojenské hlídce, tak vás nahlásím.“ Otevřela zadní dveře, nastoupila a auto se rozjelo.
    Stály jsme namačkané kolem vychovatelky jako stádo ovcí. „Pamatujte, nedalo se nic dělat, rozumíte? Nemohly jsme vůbec nic dělat,“ opakovala s pláčem. „To jim řeknete. Nedalo se nic dělat!“
    Jak je možné, že se bojí spíš o sebe než o Zuzanu, napadlo mě. Vždyť Zuzana je ta, komu právě teď hrozí nebezpečí.
    Přiřítilo se vojenské auto, zabočilo ke krajnici, vjelo do hluboké louže a všechny nás postříkalo. Už jsme nebyly jen mokré, ale i špinavé, avšak zdálo se, že je to všem dospělým úplně jedno. Najednou se věci, které byly jindy tak důležité, staly naprosto nepodstatnými.
    Z auta vystoupili vojáci a za nimi vychovatelka. Než k nám došli, dorazilo tmavé osobní auto, po krátkém rozhovoru naložilo obě vychovatelky a odjelo. Vojáci nás obklopili, jako kdyby nám hrozilo nebezpečí, a vedli nás směrem k domu U Pěti dubů. Všichni šli ve dvojicích, jen já jsem zůstala sama. Za mnou dupaly nohy ve vojenských botách a já jsem si připadala, jako kdybych za to všechno, co se právě seběhlo, opravdu mohla.

>> Předobjednat Listopád <<

>> Další knihy A. Mornštajnové <<