Konečně jsem pochopila, co znamená Beatlemánie, říká Jo Adamsová

Majitelem jedinečné kolekce fotografií je váš otec. Věděla jste, že je majitelem takového archivu?

Věděla jsem, že má doma sbírku fotografií z doby, kdy byl editorem časopisu pro fanoušky The Beatles Book. Netušila jsem ale, kolik jich je, ani to, jak blízko ke kapele měli dvorní fotografové magazínu i on sám. Ať už to bylo na podiu, ve studiu, během filmových natáčení nebo v soukromí.

Když jsem spatřila sbírku poprvé na vlastní oči, vyrazilo mi to dech. Záběry byly tak spontánní a instinktivní. Do detailu zachycovaly příběh čtyř osobností, jejichž kreativita a životní názory navždy změnily tvář pop music.

Proč jste se rozhodli knihu vydat?

Archiv mého otce obsahuje více než pět tisíc fotografií. V The Beatles Book byl však za ty roky použit pouze zlomek a originály byly navíc často retušovány, ořezány či jinak upraveny. Mnoho fotografií nikdy nespatřilo světlo světa ve své původní podobě. Chtěli jsme je proto zpřístupnit všem a ukázat je v novém světle. Zatímco v magazínu obrázky vycházely jako ilustrace k článkům, my jsme se rozhodli přenést je do centra dění – stal se z nich jakýsi fotodeník kapely The Beatles.

 Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo vybrat oněch 300 fotografií?

Protože jsme pracovali především s originálními negativy Leslieho Bryce, trvalo to pár měsíců. Jak si asi dokážete představit, měli jsme bohatý výběr, což naši mravenčí práci vůbec neusnadňovalo. Na druhou stranu nám ale nakladatel nechal volné ruce, takže počet fotografií i jejich zaměření bylo čistě na nás. Rozhodli jsme se nejen mapovat cestu The Beatles k nesmrtelnosti, ale také reflektovat, jak jako jednotlivci zvládali obrovskou slávu, které se jim dostalo. Důležitá byla také rovnováha snímků – turné, studio, vystoupení v televizi, filmová natáčení i fotografie ze soukromí. A samozřejmě jsme se pokusili dostat pod kůži čtyřem naprosto odlišným osobnostem.

Objevila jste ve sbírce nějaký konkrétní snímek, který vás zaujal více než ostatní?

To je opravdu těžká otázka! Když se nad tím zamyslím, vybrala bych nejspíš sérii fotografií, kterou naleznete v knize na stranách 126 až 135. Jedná se o snímky z natáčení alba Rubber Soul. Není známo, že by existovaly z tohoto rozhodujícího momentu nějaké další záznamy. A proč rozhodující? Natočení tohoto alba znamenalo pro The Beatles změnu směru - skončili s živými koncerty a stáhli se do bezpečí nahrávacích studií.

Můj otec říkával, že pro něj byla čest stát po boku fenoménu The Beatles a já si myslím, že pocit privilegovanosti pro něj byl právě v těchto okamžicích ještě o něco silnější. Ta hudební chemie byla mezi členy The Beatles naprosto výjimečná.

A teď ruku na srdce. Líbila se vám kapela The Beatles a jejich hudba už před přípravou knihy?

O jejich hudbě jsem věděla, otec je poslouchal poměrně často. Samotnou kapelu jsem ale bohužel v dobách její největší slávy nezažila, protože se rozpadla ještě před mým narozením. Nikdy jsem tedy plně neocenila, čeho tito čtyři mladíci dosáhli během pouhých sedmi let.

Změnily fotografie nějakým způsobem váš názor na The Beatles?

Konečně jsem pochopila plný rozsah slova Beatlemánie! Ohromilo mě obrovské množství a rozlišnost fotografií, které odrážely jejich neskutečný způsob práce. Měla jsem při přípravě knihy pocit, že odhalily mnohé z toho, jak kapela doopravdy fungovala.

Plánujete publikovat také další části archivu?

Kniha zatím zaznamenala velký úspěch nejen ve Velké Británii, ale také v Německu a Japonsku, takže bychom opravdu rádi připravili její pokračování. Zatím ale nemáme žádné konkrétní plány.