Vyzpovídali jsme autora slečny Peregrinové Ransoma Riggse

Vystudoval jsi filmovou školu, pracoval jsi u filmu a v televizi. Jak tyto zkušenosti ovlivnily práci na Sirotčinci slečny Peregrinové pro podivné děti? Mnoho kritiků se zmiňovalo o tom, že knížka má vyloženě filmové kvality.

Je to těžké nějak přesně určit, protože jde o můj debut. Kdybych napsal knihu před absolvováním školy, a pak další po jejím skončení, mohl bych odpovědět „vědečtěji“. Myslím však, že psaní scénářů a práce na filmech mě vyškolila myslet v obrazech, v obrazových sekvencích tak, jak jsem nikdy předtím nemyslel. A výsledkem nejspíš je, že mám sklon si i knižní scény vizualizovat, což bych před pěti lety určitě nedělal. Někdy si při psaní představuju, že scénu režíruju – což vlastně taky dělám, protože si čtenáři v hlavě dělají obrázek toho, co právě čtou. Například: Vešli do pokoje. To je široký záběr. Roztřásl se jí ret. To je detail.

Kniha začíná slovy Ralpha Walda Emersona (1803–1882) a navíc Jacob dostane Emersonovu knihu od dědečka. Můžeš mi říct, jak Emersonova filozofie ovlivnila tento příběh?

Emerson byl mnohem více přítomný v úplně první verzi Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti, ale jeho vliv postupně docela dost vyprchal. Bylo to způsobeno částečně i tím, že příběh změnil směr. Ve starší verzi potkal Jacob děti postupně, a trvalo mu několik kapitol, než konečně uvěřil, že jsou skutečné. Emerson často mluvil o možnosti, že fantastické věci existují, jen je nevidíme, a řada jeho nejznámějších citátů jakoby se přímo odkazovala k podivným dětem. Myslím, že jedním z témat Sirotčince slečny Peregrinové – a vlastně každého románu, který zahrnuje objevování nového světa, je probuzení – probuzení hlavního hrdiny, který objeví úžasnou, podivuhodnou, ale v jistých ohledech i děsivou realitu, kterou si dřív stěží dokázal představit, ale vlastně ji měl přímo před nosem. Na konci Sirotčince Jacob píše, že jeho život nebyl nikdy obyčejný, ale že si vlastně nikdy dřív si nevšiml, jak je neobyčejný. A uvědomění si neobyčejnosti světa je jedno ze zásadních Emersonových témat. 

A ovlivnili tě nebo inspirovali ještě nějací další spisovatelé?

Celá řada. Ale je těžké najít přímé spojení mezi jejich a mou prací. Když jsem si přečetl Johna Greena, uvědomil jsem si, jak velkolepá a poutavá může být literatura pro mládež – dnes jde o mnohem kvalitnější žánr než dřív a většina knih je mnohem lepší než to, co jsem jako teenager přečetl já. Když píšu, rád si čtu knihy od mistrů, o jejichž vytříbeném literárním stylu můžu nejspíš jen snít, ale laťka má být nastavena vždycky vysoko. Takže: Cormac McCarthy. Tim O´Brien a jeho Co nosili s sebou – O´Brienova próza má takovou sílu a je tak úsporná! Při psaní čtu taky hodně non-fiction, aby historické střípky, které použiju, byly věrohodné. Přečetl jsem tedy memoárové knihy popisující život v britských sirotčincích v první polovině 20. století, a to mi velmi pomohlo. A když jsem psal o blátivých rašeliništích a o tom, co za podivné věci obsahují, inspirovaly mě básně Seamuse Heaneye.

A chtěl bys ta blátivá rašeliniště vidět na vlastní oči? Kdyby ses mohl vydat na cestu zpět do nějaké časové smyčky v dějinách, kam bys chtěl docestovat?

To je tedy s podivem, ale takovou otázku mi ještě nikdo nikdy nepoložil! Nevím, jestli na těch místech nějaké časové smyčky existují (a stejně bych se do nich nedostal, protože nejsem podivný), ale strašně rád bych viděl New York City někdy mezi polovinou a koncem 19. století. Nebo nějaké úžasné velké město v Evropě, než ho za 2. světové války rozbombardovali. A nějaké opravdové římské město – to by bylo zajímavé. Opulenci a multikulturní energii Benátek v rozkvětu – v 16. nebo 17. století. Hedvábnou stezku, když po ní cestoval Marco Polo. A ten seznam by mohl pokračovat!

Napsal jsi Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti v relativní anonymitě. Měl ten megaúspěch knihy – dva miliony prodaných kusů, tucty překladů a smlouva na velký film – vliv na tvoje psaní?

Rád bych si myslel, že neměl. Jsem nejspíš svůj nejpřísnější kritik, takže soudy druhých na mě nemají velký vliv. Možná že by to bylo jiné, kdybych musel, řekněme, číst knihu před dvoumilionovým publikem. Ta představa je dost děsivá. Ale já pořád píšu o samotě a v tichu svého pokoje, jak jsem to dělával vždycky, a tam můžu přinejmenším předstírat, že to, co právě píšu, nebude číst nikdy jiný než moje žena a matka.

Foto: Nakladatelství JOTA