Kniha Azraelova – drsná, temná a překvapivě návyková | RECENZE

Před tisíci lety se Diana vzdala svého smrtelného života, aby zachránila svou sestru. Její prosby vyslyšelo prastaré monstrum a udělalo z ní jednu ze svých. Nyní ji má na vodítku a Diana musí poslechnout každý jeho příkaz, jinak by byl život její sestry v ohrožení. To znamená, že když ji její pán pošle vyhledat starou relikvii nebo někoho zabít, nezpochybňuje to. Tedy až do chvíle, kdy narazí na osobu, která má existovat už jen v mýtech. 

Král, který má být mrtvý. Ničitel světů. Prastarý bůh. Tak se říkalo Samkielovi, který si nyní nechává jméno Liam. Z jeho dobrovolného osamění ho vytrhne nečekaná ztráta. Když pátrá po odpovědích, narazí na někoho, koho by měl z duše nenávidět. Ženu, která způsobila už tolik bolesti a utrpení. Ženu, která patří k rodu Ig’Morrutheni, jeho úhlavních nepřátel, se kterými válčí odjakživa. A přesto není stejná jako ostatní. Monstrum v ní je, ale pořád v sobě nese i lidskost. Aby zabránili zničení světů, musí spolupracovat.

Už od začátku se v příběhu rozvíjí linka enemies to lovers. Doslova – dvě hlavní postavy se střetávají víc než jednou a jdou si po krku. Jejich síly jsou poměrně vyrovnané: tisíc let stará Diana, monstrum a morálně šedá postava, proti dávnému bohu Samkielovi, přezdívanému Ničitel světů. Jejich dynamika funguje skvěle.

Romantická linka je poctivý slow burn a přiznám se, že právě v téhle rovině mě to ze začátku tolik nechytlo. Bavilo mě jejich pošťuchování a výměny názorů. Diana je jediná, kdo si z boha Samkiela nesedne na zadek, a dost často musí mít oproti němu poslední slovo. V tomhle je takový nevychovaný „spratek“. Ale Samkiela baví vytáčet asi právě proto, že nikdo jiný na to nemá odvahu.

„Musíš vtipkovat každou vteřinu, co dýcháš?”

Usmála jsem se; konečně jsem se mu dostala pod kůži. „Proč ti to vadí?”

„Jsi absolutně nesnesitelná. Uvědomuješ si to, že?”

„Miluju, když se mnou flirtuješ,” mrkla jsem na něj. Liamovi naskočila na čele žíla, což mě jen rozesmálo. Kdyby mě mohl na místě zabít, vím, že by to udělal.

Romantický náboj mě ale ze začátku úplně nepohltil. V jednu chvíli spolu soupeří, v druhé jsou na stejné vlně. Něco mi tam v tomhle ohledu chybělo. Na to, že série má mít sedm dílů, to klidně mohlo být ještě pomalejší a vývoj citů víc protažený. Diana patří k rodu monster, ze kterých má Samkiel noční můry, a najednou si ji oblíbí? Tady jsem to prostě tolik necítila. Ve druhé polovině knihy mě ale jejich vzájemná přitažlivost konečně chytla.

S čím si autorka rozhodně pohrála, je budování světa. U téhle fantasy vlastně nemůžete dělat nic jiného. Jakmile Knihu Azraelovu začnete číst, musíte být stoprocentně duchem přítomní, jinak nebudete stíhat. Možná si budete chtít dělat i poznámky. Je tu spousta bytostí, národů, střetů, dávná historie i současné politické rozdělení. Ohromné množství informací, které čtenář dostává hned v první části knihy. Prakticky je do nich vhozen. Buď se naučíte plavat, nebo se budete muset k některým pasážím vracet. Rozhodně doporučuji číst v klidu a bez vyrušování. Na druhou stranu, ač je kniha poměrně dlouhá, čte se rychle. Jakmile se do toho světa ponoříte, jedete v tom a nechcete přestat.

Kdybych se za knihou měla ohlédnout a říct, co se mi líbilo nejvíc, byla by to jednoznačně Diana. Je to komplikovaná, morálně šedá postava. Přijala svůj osud i to, kým se stala. Je vražednice, zlodějka a dělá to, co se od ní očekává. Zároveň je ale lidská, cítí a svou nejistotu zakrývá drzostí a vzdorem. Není černobílá. Je drsná i něžná zároveň. Její postava je vykreslená výborně a jsem zvědavá, kam se v dalších dílech posune.