Čas krmení aneb Země, planeta, na které člověk nemá co dělat!

Naším domovem je peklo

Bylo nebylo, zničehonic se na obloze objevilo další slunce. Kde se vzalo, to nikdo neví, co ale velmi rychle vešlo ve známost, byl fakt, že cizí hvězda naše Slunko požírá, a nečiní tak nikterak pomalu. Mezitím to jde na modrém šutru hodně z kopce. Z moře začínají vylézat obludy tak strašného ražení, že by z nich trefil šlak i Čapkovy mloky.

Ačkoliv kolem všechno lidské umíralo, on přežil. Mark Badluck se stal z pomalu umírajícího chcípáčka supervojákem, kterému se smrtka vyhýbá širokým obloukem. Kromě bolesti mu toho moc nezůstalo, snad jen slušná dávka vzteku a touha zabít otce. Setkání s Annou by ho mohlo změnit a nasměrovat ho mimo sebedestruktivní trajektorii, ale co si budeme nalhávat, bude to chtít setsakramenstky hodně snahy.

Kalné mlhavo stimulovalo jejich smysly a fantazii. Rytmus kolotoče vjemů začal udávat jiný, silnější pocit, pocházející z té nejzákladnější podstaty člověka, z pudu sebezáchovy...

Čas recenzování

Prožil jsem radosti i strasti, zakusil příjemné rozuzlení, zároveň polykal hořké slzy nudy. Mé pocity jsou rozporuplné a možná i vachrlaté. Hraní si se slovíčky je sice hezká kratochvíle, ale vy jste se sem doklikali za účelem recenze, takže se dám ihned do práce. Začnu dobrým startem, protože byl opravdu dobrý.

Prvních pár stránek strhlo mojí pozornost, protože popisovaly zajímavou genezi hlavní postavy. Markovo dětství, jeho vztah-nevztah s otcem, to všechno mě dostávalo do příjemné flow. Slušně rozjeté tempo a morbidní postapo svět, nic víc jsem si nemohl přát. Všechno dobré ale jednou končí a já byl nucen vkročit na vyprahlou zem, ve které chyběl řád. Motivace postav byly buď slabé nebo nejasné. Cesta hrdiny z bodu A do cílové destinace mi úplně chyběla a potulování lidí po zpustošené krajině nebylo nikterak zábavné, ani nápadité.

Příjem vnějších vjemů se mi opět ztenčil, stával jsem se čím dál tím více odkázaný pouze na vlastní myšlenky. Z vězně ve vlastním bytě jsem se stal vězněm ve vlastním těle...

Případ uzavřen

Musím říct, že ačkoliv to většinou vítám, zde toho na mě bylo moc. A o čem je řeč? O autorově obsesi používání odborných termínů, holt geeka a ajťáka v sobě Tomáš nezapře. Blížíme se k závěru (knihy), na který jsem se speciálně těšil. Ptáte se proč? Protože konec příběhu se povedl a rezonoval mnou stejně jako již vychválený začátek. Místo zahrání do outu jsem dostal slušnou pointu a zvrat, u kterého jsem vrněl podobně jako by mě někdo drbal za ušima. Až mi to přišlo trošku líto, že jsem si na pořádné vzrušení musel počkat. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.