Nejdojemnější postapokalyptický román: Běžecký klub na konci světa

Jelikož se pohybuji v knižním světě, kde je mou příjemnou povinností orientovat se v našich novinkách, často se v mé knihovně ocitnou knihy, které bych na trhu jinak úplně přehlédla. Jak už jsem psala, nejčastěji si vybírám psychologické romány a thrillery, protože miluji napětí, ale zároveň mě baví detailně poznávat postavy, analyzovat jejich chování, vidět jejich vývoj a pak se nechat totálně překvapit nějakým jejich nečekaným krokem. Musím ale přiznat, že po přečtení několika bestsellerových thrillerů poslední doby jsem spíše valila oči nad tím, proč jsou tak čtené. Žádný z nich mi nepřišel originální, všechny se držely stokrát použitých schémat, všechny skončily tak, jak jsem předpokládala. Čtecí krize. Potřebovala jsem knihu, která bude úplně jiná. Volba padla na BĚŽECKÝ KLUB NA KONCI SVĚTA.

Anotace slibovala příběh muže, jemuž je jeho rodiná ukradená až do chvíle, než nastane konec světa. Hlavní postava Edgar je v popisku vykreslen jako ignorant, který má rád jen sám sebe a konec světa je pro něj jakýmsi vysvobozením. Pak však ztratí rodinu a je nucen opět něco dělat.

Proč ne, řekla jsem si, vyprávění z pohledu muže mě vždy bavila, navíc postapokalyptické prostředí je příjemná změna od současných luxusních rezidencí, které jsou typické pro psychologické thrillery.

V Běžeckém klubu na konci světa poznáváme Edgara, jehož životní náplní a radostí není péče o jeho manželku s dcerou a synem, ale především starost o sebe, své tlusté tělo a práci, kam si chodí jen odpočinout. Sám ví, že není otec ani partner roku, ale neustále si své chování omlouvá. Občas mu sice díky tomu, že nestojí za nic, klesne sebevědomí a nepřipadá si jako pořádný chlap, ale to vše dokáže spravit setkání s jeho kamarády u pinty piva.

Můžete se na mě zlobit, ale mně byl Edgar sympatický. Nikdo z nás není superčlověk a já vlastně chápu, co ho do této fáze života dostalo. Rozhlédněte se kolem sebe a zjistíte, že takových mužů máte kolem sebe tucty. A stejně jako Edgar i oni si uvědomí, co mají (měli), až po tom, co dostanou od života pořádnou facku. Díky tomu, že Edgar je tak uvěřitelná postava, jsem se do románu hned zamilovala. Žádní miliardáři, žádné proradné intrikářky, minulost, díky které mají postavy nyní pochroumanou osobnost, nic z toho, jen lidé, kteří jsou nám svou situací blízcí a není těžké se s nimi ztotožnit.

Když se Edgar jednoho dne vzbudí s pořádnou kocovinou a divným pocitem, že to není jen jeho hlava, co je v nepořádku, vzpomene si na upozornění z televize, které nabádalo občany k opatrnosti a přípravě na skutečnou katastrofu. Přestože to vše náš „hrdina“ podcenil, nějakým zázrakem zásah asteroidů přežije. Po několika nesmírně těžkých dnech se se svou manželkou přesouvá do tábora, kde se soustřeďují všichni přeživší. V tu chvíli ještě neví, že ta největší zkouška ho teprve čeká. Jeho rodina totiž z hodiny na hodinu zmizí a je na něm se s nimi opět shledat.

Na dalších stránkách již sledujeme příběh naprosto jiného člověka. S vypětím všech sil, fyzických i psychických, se rozhodne, že tohle nebude konec. Že svou rodinu najde, protože oni jsou tím, na čem v jeho životě doopravdy záleží. Lituje všech chvil, kdy tu pro ně nebyl, kdy svou partnerku nechal, aby se v nelehkých chvílích starala o jejich děti sama. Ať to stojí, co to stojí, MUSÍ se s nimi znovu setkat. Jenže ho od nich dělí neskutečná vzdálenost, zpustošená krajina a jeho dopravním prostředkem jsou pouze jeho nohy. A ačkoliv může být čas vnímán jako relativní, on ho má proklatě málo a jeho jedinou možností je vydat se na dlouhý běh mrtvou Británií. 

Je nesmírně dojemné sledovat vývoj muže, který ze dne na den změní své priority, a i když by pro něj bylo jednodušší a pohodlnější zůstat v táboře, jeho jedinou touhou je získat zpět svou rodinu. Přemýšlela jsem nad tím, že kdyby tento román napsala žena, asi bych z něj nebyla tolik paf, protože by šlo pouze o fikci nebo nějaké přání promítnuté do knihy. V tomto případě to však bylo opravdové vypsání ze svých citů a věřila jsem, že autor má s Edgarem mnoho společného.

Po tom, co jsem přečetla závěr knihy a poděkování, jsem si jen potvrdila svou domněnku. Kromě úžasného čtenářského zážitku, o který se postaraly úžasné do děje vtahující popisy a myšlenky, které mě opravdu zasáhly, se autor postaral také o to, abych poslední stránky zmáčela svými slzami. Ještě nikdy mě závěr knihy tak nevzal, protože ač se zdá, že je tu jen jediný možný konec, skutečnost je jinde...

Ze srdce všem přeji, aby měli alespoň jednou za život takový pocit, jaký jsem měla já při čtení Běžeckého klubu na konci světa. Je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy přečetla. Možná vás donutí zapřemýšlet nad svým životem, možná vám pomůže přehodnotit priority, možná ne. Pokud vás neovlivní po této stránce, čtenářsky vás jednoznačně obohatí. 

Teď už vím, že je to jistota samotná, s čím mám problém. Jistota mi totiž připadá jako něco, co nemáme mít.

Je těžké být člověkem. Většinu času jen slepě a hloupě tápeme po radosti ve světě plném strachu a bolesti. Nevíme, co děláme, a ve vzácných chvílích, kdy se nám daří, stojí za naším úspěchem štěstí. Naše životy jsou plné fádnosti, bezvýznamného balastu a šumu. Přesto se v nich najdou chvíle, které mají význam, který ale nedokážeme popsat, přestože chceme. Tyto momenty za sebou zanechávají prázdnou stopu, kterou se snažíme naplnit. Pojmenováváme je, kreslíme je, učíme se o nich a zpíváme. Ale nefunguje to. Okamžik pomine a nám zůstane jen nedokonalý, nerozpoznatelný otisk naší vlastní nedokonalé představivosti.

Hodnocení: 99 %