Balada o nešťastných koncích - Pohádka, která vás okouzlí a pak zlomí | RECENZE

Stephanie Garber nesází na klasický fantasy svět – její svět je jako živá šachovnice, kde se každé políčko může změnit v past a každá postava skrývá o několik vrstev víc, než ukazuje. Evangelina se probouzí v zámku plném tajemství, v novém světě, kde pravda bolí víc než lež a kde se vzpomínky rozplývají dřív, než stačí zasáhnout. Celá atmosféra knihy silně připomíná Alenku v říši divů, jenže místo králičí nory tu padáte do sítě kouzel, tajemství a dvorských intrik. Nic tu není tak, jak se zdá. Logika ustupuje magii, realita fantazii. A přesto všechno drží pohromadě díky dokonale vystavěnému světu, který vás polapí a nepustí.

Kouzla, slova a dvojsmysly

Jedním z důvodů, proč jsem si Baladu naprosto zamilovala, je nádherná jazyková hra. Stephanie Garber používá jazyk jako malíř barvy – s lehkostí míchá dvojsmysly, přesmyčky, metafory a kouzelné fráze, které se vám vpálí do paměti jako zaklínadla. Slova mají v tomhle světě sílu tvořit i ničit a autorka s nimi zachází s lehkostí i rafinovaností. Číst tuhle knihu je jako poslouchat kouzelné zaklínadlo, které vás obelstí, okouzlí a rozesměje – někdy i zároveň.

Balada o nešťastných koncích

Autorka se netají tím, že její příběhy by se „mohly odehrávat jedině ve světě Disney“. A není divu. Kouzelné zámky, plesy, tajné místnosti, pohyblivé sochy, honosné šaty – všechno jako vystřižené z animované pohádky. Jenže pod třpytivou fasádou číhá stín. Tenhle svět sice voní růžemi, ale každá růže má svůj trn. Romantika je tu zároveň pastí i útočištěm a láska nemusí být spásou – někdy je to ta nejnebezpečnější forma magie. A právě magický systém, který Stephanie Garber vytvořila, je dalším obrovským plusem. Není svázaný logikou, ale emocemi. Funguje spíš jako hudba nebo sen – je smyslný, pohádkově laděný a přesto dokonale konzistentní. Každé kouzlo má svou cenu. Každé přání svůj háček. A každá magie své následky.

Konec, který vlastně ani není koncem!

Jak už název napovídá, nečekejte, že tohle bude konec, kde všechno do sebe zapadne. Stephanie Garber je mistryní v tom nechat čtenáře na pokraji zoufalství, a zároveň jim dát naději. Příběh končí v bodě, kdy jste zoufalí a přitom dychtiví dostat víc. A to je možná to největší kouzlo celé knihy. Že i když jsou konce nešťastné, pořád chcete věřit, že ten další by mohl být jiný.

Balada o nešťastných koncích je kouzelná, mrazivá a bolestivě krásná kniha. Je to pohádka pro ty, kdo už nevěří ve šťastné konce, ale přesto po nich zoufale touží. Evangelina a Jacks jsou hrdinové, kteří vám zůstanou v srdci – ne proto, že jsou dokonalí, ale protože jsou zlomení tak lidsky, až to bolí. A pokud vás první díl okouzlil, tenhle vás zničí – v tom nejlepším slova smyslu. A jazyk? To je samostatná poezie. Hra, která vás pohltí. Takže… nešťastné konce? Možná. Ale tenhle příběh je šťastný už tím, že vůbec vznikl. A já? Chci safra další díl. Protože odtržení od tohohle univerza prostě bolí.

Úryvek z knihy:

O poslední Jacksově zradě se dozvěděla teprve včera. Jacks jí při svatební noci otrávil manžela Apolla. Evangelína se stále cítila tak podvedená, že jí připadalo nemožné, aby Jacksovi dokázala ještě někdy věřit. Věděla ale, že její srdce vždy touží a doufá v to nejlepší. Zastávala názor, že se lidé mohou změnit a že je život každého jako příběh, jehož konec ještě nikdo nenapsal, a budoucnost proto skýtá nekonečně mnoho možností. Evangelína si však nesměla dovolit doufat v Jacksovu nápravu a nesměla mu odpustit, co jí a Apollovi způsobil. A především mu nikdy nesměla pomoct otevřít Chrabrý oblouk.

Chrabrové byli prvním královským rodem Slovutného Severu a nechali postavit oblouk, který skrývá vstup do místa zvaného Chrabrium. Nikdo už přesně neví, co se v Chrabriu nachází. Vyprávěním Severu se totiž nedá tak úplně věřit, jelikož je na ně uvalena příběhová kletba. Některá z nich nelze zapsat, aniž by se popsané stránky nevznítily, některá nesmí opustit Sever a jiná se s každým dalším vyprávěním překrucují a postupně se vzdalují pravdě.