Někteří z avantgardních básníků, jako byl například Jaroslav Seifert či Vítězslav Nezval, se dokonce ani netajili tím, že Božena Němcová byla jejich múzou. Její dílo je natolik pozoruhodné, že si svou pozici dokázalo udržet až dodnes. Mnoho jejích románů a povídek bylo také úspěšně zfilmováno.
Mezi takové patří právě Babička – dílo, které bylo přeloženo do několika světových jazyků a řadí se mezi jedno ze stěžejních české literatury. Svou babičku si k sobě, na Staré Bělidlo u Ratibořic, pozve rodina Proškových, aby u nich bydlela. Nový domov, přátelé, a především vnučka Barunka, ji učiní šťastnou až do konce jejího života. Příběh je postavou Barunky částečně autobiografický a vypráví o životě prostých lidí v kontrastu se životem vrchnosti. Jedná se vlastně o emotivní vzpomínku na dětství, ve které laskavost, skromnost a moudrost babičky vyjadřují dobro na jedné straně, přičemž některé epizody například o Viktorce a černém vojákovi, Hortensii, Kristle a další, zase zlo na straně druhé.
Pohádky Boženy Němcové ve všech možných variacích, čteme dětem i dnes, ale i vážnější témata v románech a povídkách, jako je Divá Bára, Dobrý člověk, Chýše pod horami, Karla, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice a mnoho dalších, stojí za přečtení.
Božena Němcová psala také krásné básně – Ženám českým (publikována jako první), Vodník, Moje Vlast, Touha a jiné, z čtyřicátých let devatenáctého století, patří na úplný počátek její tvorby.
HVĚZDA MÁ
Tisíc a tisíc hvězdiček
na tom nebi plane;
jedna jen mě k sobě vábí,
u ní oko stane.
Jak nejčistší démant, tak se
jasně nad mnou třpytí,
kýž můj andělíček strážný,
kýž z ní ke mně svítí!
Letí hvězda s nebes výše,
v letu dolů — zhasne;
neměla jsem k sobě vábit
nebes oko jasné.
Božena Němcová měla ke konci svého života jen příležitostné příjmy z literární činnosti a zemřela v chudobě. Pochována je v Praze na Vyšehradě.
Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží.
