Umřel jsem v sobotu

Z osudu rukou a vůle Boží. Jeden dům, jeden stavitel, jedno Boží oko a jedna věta. Dům, ve kterém se staly podivné věci. Příběh na základě skutečných událostí, který se odehrál v Třebíči v jednom záhadném domě. Temný příběh, který nedal spát autorovi a nedá spát ani Vám. Tahle kniha není pro každého a rozhodně na ni musíte být správně naladěni. Je to jedna velká depka. Jedna malá – velká kniha o smrti, o životě po životě, o tom, co je kolem nás. Navíc to není klasická próza, potkáte tu i poezii, i tam, kde byste ji rozhodně nehledali. Díky použitému jazyku je to opravdu mistrovský kousek. Autor mezi příběh z Třebíče vkládá své myšlenky, své příběhy, své setkání se smrtí. Příběh o Josefu Maranovi by vydal na jeden velký tlustý román, ale to tu nečekejte. Jsou zde spíš náznaky, podněty k zamyšlení. Je to opravdu silná kniha, kterou si dávkujte opatrně a po kouskách, ať to vydržíte až do konce. Kniha je navíc doplněna o fotografie, které Vaši pochmurnou náladu z knihy ještě prohloubí.

Je to síla

"Z OSUDU RUKOU A VŮLE BOŽÍ..." Věta, která vám po dočtení bude asi dlouho rezonovat v hlavě... Malá kniha s velikým a silným příběhem. Jde o kombinaci inspirace skutečným příběhem a autorovy fantazie. Je to... geniální... Zde se těžko hledají slova na sdělení dojmů ze čtení tak, aby nedošlo k nechtěnému "spojlerování". Je to počtem stran i velikostí spíše taková "jednohubka", ale o to víc vás zasáhne. Je to taková ta kniha, na kterou by si člověk měl udělat klid... jen "čtenář a kniha". A většina lidí asi bude mít problém ji odložit dříve, dokud nedočte do konce. Hlavní dějovou linii prolínají pasáže "dokreslující zákulisí" - o autorovi, o jeho myšlenkách a pocitech, různá zamyšlení se... Řekla bych, že je v tom spojeno více prvků: napětí, duchařina, duchovno, filozofie, dokonce i určitý druh poezie... Některé věty mají docela velkou sílu myšlenky... Ilustrace tvoří fotografie pořízené autorem.