Recenze na knihu
Moskva - Petušky Venedikt Jerofejev

Sto dvacet kilometrů mezi Moskvou a Petuškami, dvacet čtyři hodin na cestě, litry nekvalitního pití, tisíce prázdných opileckých slov, stovky životních mouder, desítky odkazů na díla a životy těch nejlepších spisovatelů a filozofů a samozřejmě Boha. Hutný boršč uvařený z ingrediencí, které nechcete vidět ani jednotlivě, natož tak jíst. Chlast a cigarety. Chlastat a hulit, pokud nechlastáš a nehulíš, tak jsi v bezvědomí nebo mrtvý. A smrdíš ostatním i sobě, pochcaný, posraný a poblitý. Carský důstojník nebo mužik, přetrvávající chronické problémy s alkoholismem trvající staletí. Nabízí se otázka o slepici a vejci. Co bylo dříve? Chlastáš, proto žiješ v takových sračkách nebo žiješ ve sračkách, proto musíš chlastat, abys to přežil a nezbláznil se, než zemřeš. V knize se střídá obyčejná realita, nepochopitelné sny, psychedelické myšlenky, fantasmagorické úvahy. To vše se stupňuje a zrychluje. Chvílemi se děj zcela zastaví, aby vzápětí infaustní prognóza nabrala finální zničující rychlost. Měla to být kniha humorná. Moc jsem se nezasmála, ale pobavily mne měsíční grafikony pijáků (str. 26), recepty na koktejly (str. 49) a pět hádanek od Sfinx (str. 100). Jerofejev byl v mládí pohledný, charismatický mladý muž s určitou šancí žít normální život. Pokud můžeme normálním životem nazývat život v Rusku v letech 1938 - 1989. Ale jako by ve všem, samozřejmě ruským způsobem, kopíroval svým životem Kerouaca. Myslím, že by si rozuměli.