Recenze na knihu
Země trvá (poškozené) George. R. Stewart

Těžká nuda, skončila jsem uprostřed knihy.

Dlouze rezonující

V angličtině kniha vyšla už v roce 1949, takže jsem od ní moc nečekal. Ale to jsem se šeredně spletl! Vyklubal se z ní úžasný postapo příběh!!!

Mladý geograf Isherwood Williams zůstane po několik dní v horečkách v horské chatě poté, co ho uštkne chřestýš. Po zotavení a návratu zpět do civilizace zjišťuje, že je jeden z mála, kteří přežili zánik lidstva! Už jen tohle by čtenáře libující si v postapokalyptických románech mělo nalákat. Říkáte si, že už je tohle téma ohrané? To je možná pravda, ale George Stewart napsal román Země trvá již v roce 1949 a tudíž byl inspirací pro celý zástup autorů, kteří s podobným tématem přišli po něm. Například Mathesonův kousek Já, legenda vyšel o pět let později, a i sám Stephen King přiznal, že ho Stewartovo dílo inspirovalo k napsání jeho nejdelšího románu Svědectví. A i když je společným jmenovatelem nemoc, zánik lidstva a budování nové civilizace, Stewart se nezabývá bojem Dobra se Zlem, jak je tomu u Kinga, ale jde více do hloubky a zamýšlí se nad hodnotou lidského života, spojením s přírodou a návratem ke kořenům. Hlavní postava tedy díky své přirozené imunitě přežije Velkou katastrofu (jak si pro sebe apokalypsu pojmenuje) bez úhony. Ale co dál? Fauna a flóra opět získává nadvládu, elektrárny pomalu dojíždí, tlak plynu slábne, lidstvu spadla opona...jen země trvá. „Stejné jako se psy a kočkami to bylo i s travinami a květinami, o které člověk dlouho pečoval. Na trávnících uschl jetel a lipnice, zatímco pampelišky vyrostly do výšky. Na záhonech vadly a opadávaly vodomilné astry a kvetl plevel. Hluboko uvnitř kamélií přestala proudit míza; ty příští jako nenasadí žádné pupeny. Listy vistárií a růžových keřů se kroutily, jak se vyrovnávaly s dlouhým suchem. Štětince rychle kousek po kousku vysílaly své dlouhé liány přes trávník, záhon a terasu. Jako kdysi, když se armády říše roztříštily a silní barbaři se vrhli na poddajné provincie, tak i nyní se divoký plevel tlačil, aby zničil lidmi rozmazlená dítka.“ Ishe nejprve přepadnou myšlenky na sebevraždu. Ty jedince, kteří by za normálních okolností žili docela spořádaným životem, šok a nutnost aklimatizovat se postrčí za hranici šílenství. Jiní zemřou následky úrazu či důsledkem nemoci, kterou nebude umět nikdo vyléčit. Lidé, kteří žili ve městech a naučili se žít jednotvárně tak dlouho, že se nedokáží přizpůsobit novým podmínkám, mají šanci na přežití mnohem menší než ti, co žili na venkově a snadno se tak vrátili k primitivnímu způsobu života. „Zničte kulturní vzorec, v němž lidé žili – vezměte jim rodinu a práci, přátele i kostel, všechny obvyklé zábavy a rutinu, a také naději – a život se stane smrtí.“ Ish se stává pozorovatelem toho, co se světem bude dál. Svou vůli přežít přičítá tomu, že si zachoval zájem o celkový vývoj událostí, a pak také svému zvláštnímu naturelu. Budou přeživší schopni vybudovat vše od začátku nebo se po celý zbytek svého života oddávat pouze takzvanému mrchožroutství - otevírání konzerv, spotřebovávání nábojů a škrtání zápalek z minulosti? I když mají kolem sebe spoustu jídla a přemnožené zvěře, co se stane, až dojde střelivo do pušek? Až dojdou zápalky? „Lidstvo se třáslo kvůli nákaze způsobené válkou a zdály se mu zlé sny o městech rozmetaných na kusy včetně obyvatel, o zvířatech, která byla také zabita, a o vegetaci, která zmizela z povrchu zemského. Ve skutečnosti to však vypadalo, že lidstvo bylo odstraněno poměrně elegantně, s minimálními škodami. Což nabízí zajímavé podmínky pro život přeživších.“ Přeživší musí řešit věci, nad kterými byste se ve stávajícím blahobytu a normálně fungujícím světě ani nepozastavili – přemnožení mravenců a krys, zásobování vodou nebo lesní požáry, které nemá kdo regulovat. Čas, který lze určit pouze podle východu a západu slunce, a počítání uplynulých let (i přes počáteční snahy díky slunovratu) naprosto ztrácí na důležitosti. Lidstvo musí pochopit, že pokud nechce naprosto zaniknout, musí se vzchopit, zapomenout na výdobytky moderní doby a vrátit se zpět ke kořenům. Čeká vás intelektuální mistrovský kousek, který patří k nejvlivnějším vědeckofantastickým románům dvacátého století. Příběh sledující hrstku přeživších a několik následujících generací, které tu zůstaly, aby od přírody dostaly druhou šanci vybudovat novou civilizaci. Jak to u tohoto typu literatury bývá, román je nadčasový a jelikož klade spoustu otázek, které jsou aktuální i v dnešní době, zub času se na něm vůbec nepodepsal. Líbí se mi, že se autor ve své době nezalekl ani tématu sexu a otázek monogamie a mnohoženství. Obálku považuji za velmi vydařenou. Kladivo na ní je důležitým prvkem celého příběhu. Hlavního hrdinu provází od samého začátku, kdy mu slouží jako jediná zbraň, a časem se stává symbolem síly a jednoty; slouží jako opěrný bod celého společenství - Kmene, jenž z něho čerpá jistou útěchu. A na čtenáře čeká znepokojivý příběh o civilizaci, která i přesto, že se zběsile hnala kupředu, nikdy nikam nedošla. Řadu z vás kniha jistě donutí k zamyšlení nad svým vlastním bytím. Ve mně bude rezonovat ještě hodně dlouho. „Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá."

Země trvá mě na začátku trochu potrápila. Kniha má pomalejší rozjezd a prvních několik kapitol se mi nečetlo úplně snadno. Dokonce jsem si říkal, jestli se děj vůbec pořádně rozjede. Postupně mě ale příběh začal bavit čím dál víc a nakonec jsem byl rád, že jsem vydržel. Líbilo se mi hlavně to, jak kniha ukazuje svět po katastrofě a jak se lidé snaží vypořádat s úplně novou situací. Není to jen o přežití, ale také o tom, co se stane s lidskou společností, když najednou zmizí většina civilizace. Zajímavé bylo sledovat také postupný návrat přírody a změny v životě lidí.