Recenze na knihu
Plavčík bez nebe Petra Pellini

Linda nemá své dospívání úplně lehké, prošla si traumatickými situacemi a zvažuje odchod z tohoto světa. Ale ještě nemůže, ještě se musí postarat o Huberta, plavčíka v důchodu, který trpí demencí a jeho život se nezadržitelně krátí. A taky musí být ještě nějakou dobu oporou svému třináctiletému kamarádovi Kevinovi, který se svojí vysokou inteligencí trpí depresemi kvůli životnímu prostředí. A tak Lindě nezbývá nic jiného, než se na svůj odchod vykašlat a starat se o dva své nejbližší ze všech sil. Příběh této knihy je velmi netradiční. Většina děje se odehrává v Hubertovém bytě, kde stárnoucí plavčík tráví poslední měsíce svého života. Linda, která se o něj chodí starat s ním tyto měsíce velmi intenzivně prožívá. Můžeme zde sledovat paradox mladé dívky, která je na prahu svého života a starého muže, který je na jeho konci. Prožil plnohodnotný život a dává tak Lindě náhled, který mění její vnímání. Tenhle rozdíl mezi nimi je to, co mě na knize velmi bavilo a nutilo k neustálému přemýšlení nad tím, jak mladí a staří mají vnímání života vlastně úplně jiné, ale možná ke konci i trochu stejné? Kniha je celá psaná v ich formě z pohledu Lindy. Dostáváme se tak hluboce do hlavy této jedinečné mladé ženy, která se potácí v hledání sama sebe, bojuje se svým těžším životem, s rozbouřenými emocemi i se smyslem pro zodpovědnost za lidi kolem sebe, v sebeuvědomění si své vlastní hodnoty apod. Její postava mě bavila, i když jsem o skoro o dvě generace starší než ona, tak jsem jí dokázala pochopit, protože na mě v knize působila rozumně. Ale rozhodně nebyla přemoudřelá a neodpovídající svému věku. Byla komplikovaná, ale čitelná a dalo se s ní sžít velmi dobře. Někdy jsem se s ní smála, jindy jsem s ní plakala, dokázala jsem si jí představit, jak přemýšlí nad tím, jak Hubertovi co nejvíc pomoci. To se mi na ní taky moc líbilo, její empatie. Myslím, že autorka si s vykreslením její postavy dala dost práci a povedlo se jí to. Ostatní postavy byly taky dost zajímavé, nejméně mě zaujal Kevin, i když měl v příběhu svojí nezastupitelnou úlohu. Ale i postavy pečovatelek nebo maminky Lindy byly dobře popsané a měly v knize a Lindiném životě svoje místo. Celkově mi knížka přišla originální. Nebyl zde ani tak důležitý příběh, i když jeho konec byl velmi silný, šlo spíš o takové setkání lidí, kteří k sobě nemívají v běžném životě tak blízko. O tom, jak je někdy těžké vnímat toho druhého jeho vlastníma očima, dokázat se mu přizpůsobit a netrvat na svých představách. A že někdy je dobré s tím druhým jen tak být a je to možná nejvíc. Kniha se mi líbila, i když občas mi přišlo, že se tak trochu zopakovala nějaká situace a nastalo tam takové místo, které mě moc nebavilo, ale zřejmě i to mělo své opodstatnění, protože takový je přesně život… Kniha je velmi moudrá, ale myslím, že není pro každého. Musí se nad ní víc přemýšlet, nedala se přečíst na jeden zátah. Ale mě oslovila.