Recenze na knihu
Na co radši nemyslím Jente Posthuma

Dvojčata – bratr a sestra. To, co mezi nimi existuje, je silnější než smrt. Rozumí si, mají se rádi, ale postupně se začnou odcizovat. A pak přijde sebevražda. Může teď žít bez něj? Mohla mu zabránit a pomoci? Tento příběh je o smrti. O sourozenecké lásce. O New Yorku. O svetrech i o kočkách. Ale také se tu řeší spousta problémů, které může znát každý z nás. Podle anotace jsem si myslela, že to bude smutný, až drastický příběh, ale tím, jak lehce je to napsáno, je to spíše úsměvné, v příběhu mi bylo dobře, ale místy to bolelo a bylo mi smutno. Knížka je vážně skvěle napsaná (a samozřejmě přeložená), okamžitě mě vtáhla a já nemohla přestat číst. Díky krátkým kapitolám, které vás vždy něčím „dostanou“, to má spád. Je to spíše útržkovité vyprávění, kdy autorka skáče od jednoho k druhému, ale má to hlavu a patu a čtenář si postupně poskládá celkový příběh. Navíc je tu spousta nádherných myšlenek a mnoho jsem si jich vypsala. Tato kniha je z nové edice Hlas a po jejím dočtení mi je jasné, že to bude má oblíbená knižní řada a budu potřebovat vše, co v této edici vyjde. Navíc je krásně graficky zpracovaná, a hlavně tleskám za představení překladatelů, nejen autorů. Příběh, který vám může být tak blízký. Protože je lidský a ze života.

Tahle knížka je o ztrátě a truchlení. Příběh je to velmi silný. Přesto se možná místy i pousmějete. Je to jako, když vzpomínáte na blízkého člověka, který odešel. Je vám smutno, ale při vzpomínkách na něj se vám vybaví i úsměvné okamžiky. Autorka tady v krátkých kapitolách skládá mozaiku ze života sourozenců od dětství, které nebylo úplně idylické, dospívání a dospělost a s tím otevírá různé otázky – šikana, tápaní, deprese... A taky se tu promítá celá řada zkazek z historie. Autorka zde zmiňuje Mengeleho, Trumpa či Osha… Při čtení knížky zažijete celou plejádu emocí, ale není to depresivní, jak jsem se původně obávala. Napsané je to s lehkostí.