Recenze na knihu
Nachová temnota Ondřej Blaho

Vítej zpět poutníče. Vidím, že tě Severní den ještě nepustil ze svých spárů. Cítíš tu zažírající se beznaděj? Ten chlad, který dokážeš skutečně pocítit jen tady? Ano, prší, na tom se nic nezměnilo, ale jinak jde do kopru snad úplně vše. Naše vláda padla a moc přebral tajemný Svit. To ale ještě není to nejhorší. Blíží se k nám Nachová temnota. Dvacet osm dní dlouhá noc, během níž se za našima dveřma pohybují přízraky. Konec se blíží. Takže děkuj Pilířům, že jsi zaplul do téhle hospody. Radši se ještě naposledy opij do němoty a neřeš zítřek, Pilíře ani Svit. Věci se totiž v životě někdy velmi rychle mění. Kdo čtěte moje recenze víte, že do Severního dne jsem se naprosto zamilovala. Pěla jsem na něj samou chválu, doporučovala ho, kudy jsem chodila. To samé, ač mne to mrzí, nemůžu říct o Nachové temnotě. Může za to snad přehnané očekávání, to, že jsem první díl četla už před rokem a čtvrt? Netuším. Každopádně, autor má neobyčejný styl psaní. Z každého slova cítíte všeobjímající pocit beznaděje a chladu. Opět ideální čtení pro deštivé podzimní večery. Miluji, jak žádná postava není kladná, každá má své mouchy a ke každé si musíte najít cestu. Oceňuji, že autor na začátku shrne děj z prvního dílu. Ale bohužel ho za mne nezhrnul moc dobře. Popsal jen ty nejdůležitější věci, které jsem si pamatovala, ale to jak první díl skončil, a na co vlastně u jednotlivých postav zavazujeme, to mi chybělo. Tím pádem, mi trvalo delší dobu, než jsem se do děje opět dostala. Ani to mi ale autor neusnadnil. Hlavní hrdinové se na začátku rozdělili. Sledujeme tedy hned pět dějových linek. Tenhle díl je rozhodně akčnější než první. Přiznám se, že na mne bylo těch zvratů, nových konstruktů a podivností až zbytečně moc. Když se k tomu přidalo ještě rychlé skákání mezi linkami, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Čekala jsem, že dostaneme více odpovědí na otázky, které nás čtenáře tíží. Ano, něco jsme se dozvěděli. Jenže na jednu odpověď připadají další dvě otázky. Jsem zvědavá, jak autor vše nakonec ukončí. Doufám, že se dočkáme všech odpovědí, protože netuším, jak to tam vše narve. Za mne to chtělo spíše malinko zvolnit a udělat klidně tetralogii. Hodnotím ⭐⭐⭐, 5/5

Kniha, která se hodí na podzimní, studené dny! Příběh se dá rozdělit na tři skupiny. Julius a Vicram se vydávají zničit Svit. Setkávají se se zajímavými roboty, kteří jim v této cestě pomáhají. Do party přiberou i jednu ženu, která svým původem překvapí. Cora s Hanou hledají lék na černou nemoc. K jejich výpravě se přidává i starý známý a jejich cesta také není vůbec lehká. Severin je totální slizoun nemůžu si pomoct, je to osoba, která mi vadí, ale zároveň pro mě takový záporák, na kterého jsem strašně zvědavá, kam se dostane, co s ním bude. Druhý díl je určitě zajímavější, mnoho věcí se dozvíte, ale plno otázek se vyrojí. Opět končíme ve velice napjatá situaci, kdy byste nejradši otevřeli třetí díl a dozvěděli se, co bude dál. Noční tvorové totiž už pomalu klepou na dveře.

První díl - Severní den - si mě získal, ale zanechal spoustu otázek, na které jsem hledala odpovědi. Nějaké už mám, ale ještě hromada schází - a tak nedočkavě vyhlížím třetí díl. Zatím co první díl, z téhle zamýšlené série, člověka seznámí se světem, ten druhý vás jim provede a od začátku až dokonce nenechá vydechnout. Byla to jízda. Neustále se něco děje a vy čtěte se zatajeným dechem. Každá postava - i ty nové - jsou skvělé propracované. Jsem ale asi pech Vogl, protože si vždycky najdu zalíbení v postavě, která nakonec umře (tohle autorovi nezapomenu ). Trochu mě na začátku mrzelo, že se cesty hrdinů rozdělí (protože se pak vždy upnete hlavně na jednu a ta druhá vás tak nezajímá). Ale tady se mi to nestalo. Zajímalo mě naprosto všechno a proklínala jsem každý napínavý konec kapitoly, které se pohledově střídaly. Druhý díl je ještě akčnější a překvapivější. Nutno konstatovat - zatím mým nejoblíbenějším. Tudíž... čekám, co přinese ten třetí.