Recenze na knihu
Step Oksana Vasjakinová

Rusko, léto 2010, Oksana vyráží za svým otcem. Spolu s ním jede kamionem nedozírnou stepí, hledá sebe i svůj vztah k otci, vzpomíná na dětství a na mafiánskou minulost svého otce. Toto je druhá část autofikční trilogie, která nám dává nahlédnout do nefunkční rodiny, do hledání své identity a ukazuje netolerantní společnost, co se nejen sexuální orientace týká. V předchozí knize – Rána – jsme se seznámili s autorčinou matkou, její nemocí a smrtí. Teď tu máme otce a postupně si dáváme dohromady příběh toho, jak spolu žili či nežili a jak jejich vztah vnímala autorka jako malá. Oproti Ráně jsem už věděla, jaký styl mě čeká, tím pádem jsem se okamžitě začetla a text mě zcela pohltil. Je vidět, jak se autorka vypsala, zlepšila. V předchozí knize byla cítit určitá nejistota, která tentokrát zmizela. Na jednu stranu je to psáno krásně, až poeticky, na tu druhou drze a místy opravdu drsně. Čeká vás spíše útržkovité vyprávění, který si čtenář teprve poskládá v souvislý příběh. Střídají se tu jednotlivé vzpomínky tak, jak přijdou na mysl. Tím, že autorka v textu přímo mluví ke čtenáři, tím si vás získá a budete s ní prožívat její život. Jsou tu popsána vážná témata o vztazích i o nemocech. Jsou tu nádherné myšlenky, které vás donutí se zamyslet i nad svým životem. Rozhodně se těším i na závěrečný díl Růže, ve kterém se blíže podíváme na autorčinu tetu.