Recenze na knihu
Povídejme si do noci Claire Daverley

Krásný román, u kterého jsem uronila nejednu slzu.

Nejdříve jsem si myslela,že mám v ruce vadný výtisk. Tam,kde je dialog,tam nejsou uvozovky dole ani nahoře. Kniha je vyprávěná třetí osobou.Takovou kombinaci jsem ještě v žádné knize neviděla. Tak jsem ji po přečtení asi 50 stránek odložila. Pořád mi nebylo jasné,proč by měl někdo takhle psát knihu? To je nějaká novinka? Tak jsem po ní zase sáhla. Příběh Rosie a Willa začíná ve věku,kdy jim bylo 17 let.Seznamili se přes jejího bratra,její dvojče Joshe. U ní doma v kuchyni u stolu. Tam si povídali do noci a tam zjistili, že si mají stále o čem povídat. Kniha popisuje 20 let jejich života,který jim hodně naložil. Ale stále k sobě hledají cestu a to i když má každý z nich jiného partnera. Kniha nám ukazuje že život nám naloží hodně překážek a některé nás provázejí i zbytek života. Kniha je krásná a velmi neobvyklá. Určitě není pro každého.

Knížka je čtiva příběh veľmi zajímavý. Nečekané bylo ze to vypraví 3. Osoba. Na některých stránkách me štvala Rosie kdy nevěděla co vlastně chce a využívala Willa aby ji litoval a uklidňoval, který událost která se tam provází celou knihu nesl velmi špatně.. kniha možná nebude pro každého neni to roman s klasickým průběhem, je tu více smutných událostí než těch veselích.. líbilo se mi ze knížka je spíše realistická a řeší se tam reálná témata… kdo ceká šťastný konec dočká se, ale kniha je zvláštně ukončena

Na tuto knihu jsem se těšila, protože podle anotace měla být přesně podle mého gusta. Bohužel už od první stránky mě začala neuvěřitelně iritovat. Především kvůli chybějícím uvozovkám. V knize jsou přímé řeči, ale nejsou označené uvozovkami, takže jsem se v dialozích neustále ztrácela. Člověk často ani neví, kdo vlastně mluví. Další věc, která mě rozčilovala, je zvláštní práce se zájmeny. Například věta: „Nakloní hlavu.“ Kdo? Ona, nebo on? Čtenář má asi hádat. A pak je tu samotný překlad, který místy působí opravdu tragicky. Například věta: „Otočí misky dnem vzhůru, aby se vykapaly.“ Vykapaly? Od kdy se nádobí vykapává? Nenechává se náhodou odkapat? Už vidím, jak přijdu do obchodu a řeknu: „Jeden vykapávač na nádobí, prosím.“ Nebo perla: „Vycení ostré a špičaté špičáky.“ Špičaté? Opravdu? Podle čeho se asi špičákům říká špičáky? Že by proto, že jsou… špičaté? Podobných momentů je v knize víc a dohromady to působí spíš jako nechtěná parodie než seriózní literatura. Upřímně řečeno je to nejhorší kniha, kterou jsem kdy četla. Pro mě naprostý odpad knižního umění.