Recenze na knihu
Jako po drátku Ondřej Šanc

Generační sága, jejíž počátkem bude pro čtenáře rok 1850. Vdova Mária živí v kysuckých horách chudou drátenickou rodinu. Na popud světaznalého strýce se rozhodne jít za lepším. Společně se svou dcerou Rózou a synem Zoltánem se vydává do dnešního Ústí nad Labem. Sledujeme příběh, který nás zavede i do Ameriky a Zoltánův osud budeme sledovat téměř až do současnosti. Pokud chcete knihu plnou vážných témat, poutavého děje, skutečných historických událostí a emocí, tak jste ji právě našli. V celém příběhu je skvěle vylíčena atmosféra. Budete cítit nouzi, bídu a bude vám v břiše kručet hlady, protože si živě představíte všechnu tu hrůzu, kterou autor popisuje. Je tu však zároveň ukázáno, jak se člověk může odrazit ode dna a začít znovu, i když to mnohdy není vůbec snadné. Celou knihou se tu proplétají i skutečné osobnosti, jsou zde zajímavě zakomponované, ale upřímně mně trochu samotný příběh rušily. Kdyby byl celý příběh jen o neznámých hrdinech, asi by se mi líbil o něco více. Je tu spousta vážných témat, ať už rasismus, a to i v souvislosti osídlování Ameriky a Indiánů, svoboda, hledání svého místa, své rodiny, domova. Určitě samotný konec překvapí a donutí čtenáře zamyslet se. Kniha mě někdy bavila více, jindy méně. Co mi opravdu vadilo a rušilo při čtení, bylo střídaní vypravěčů, že třeba i na jedné straně byli tři různí. Ale každopádně, když jsem se začetla a ponořila do příběhu, tak jsem knihu nemohla odložit.