Recenze na knihu
Ocelová liga Adéla Rosípalová

Tak ta mě doslova zab|la. Úžasná. Dočetla jsem to s otevřenou pusou v dlani a slzami na krajíčku. Úžasné. Myslím že tuhle knihu bude těžké překonat.

Tohle je takový zkrácený Babylon v YA verzi

Je pravda, že začátek je poněkud matoucí. Nějakou dobu jsem si nebyla jistá, jestli je jméno ženské nebo mužské. Naštěstí jsem se i já k výsledku dobrala. Spoustu lidí asi naláká ta smrtící akademie a obálka. Čekáte akci, ale tady jsou spíš intriky a vztahy, což mně ale vůbec nevadí. Akce se taky dočkáte. Vitus jako hlavní postava byl rozhodně zajímavý (dokonalé klaďasy přeci v takové akademii nemůžete hledat) a ačkoliv jsem konec tak nějak odhadla, přesto jsem si nebyla jistá jestli to autorka dotáhne do konce. Nezklamala mě a já moc děkuji. I přes ten z počátku matoucí úvod, který tam vlastně není, musím říct, že jsem si knihu užila.

Naprosto miluji. Doporučuji!

Ocelová liga je knížka, která ke mně doputovala díky štafetě – a jsem za to vlastně ráda. Už delší dobu mě totiž lákala, ale zároveň jsem měla zvláštní blok ji konečně přečíst. O to víc mě mrzí, že jde o příběh od české autorky Děj se odehrává na akademii smrtících umění ⚔️, kde se studenti učí tři zásadní věci: bojovat, rozplétat intriky ️ a zabíjet ☠️. On je jedním z nich – patří mezi školní elitu. Jenže pak je nalezena mrtvá studentka a všechno se zlomí. Podezření padá právě na něj a jistoty se začnou drolit rychleji než iluze o spravedlnosti. Příběh si bere na mušku velká témata: moc, loajalitu, intriky, vinu a minulost, život a smrt, hledání vlastní identity, tajemství i spravedlnost ⚖️. Nechybí ani motiv instituce jako zrcadla společnosti. Potenciál tu rozhodně je. Jenže… mě to bohužel minulo Číst mě to začalo bavit zhruba sto stran před koncem, což – buďme k sobě upřímní – není úplně ideální. Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala v rámci štafety, protože upřímně nevím, jestli by pro mě byla kniha, do které bych investovala vlastní peníze A teď ta nepříjemná část: mrzí mě to říkat, ale na mě ten příběh zkrátka nefungoval. Ano, až tak. A o to víc mě to mrzí právě proto, že jde o českou autorku. Zároveň ale vím, že je to kniha, která si své čtenáře našla – a ještě najde Jak říkám pořád: sto lidí, sto chutí. V tomhle případě jsem mezi nadšené čtenáře bohužel nepatřila já.

Kniha byla naprosto úžasná. Vytknůl bych tedy jen jména u kterých prostě nevíš buď pohlaví nebo výslovnost, ale to se z kontextu většinou pozná. Že začátku jsem byl trochu skeptický už kvůli obálce nebo anotaci, ale rozhodně to stojí za to a nelituji ani jedné minuty co jsem strávil čtením. Celá pointa knihy je zajímavě pojatá a Vitus jako hlavní postava má zajímavý charakter, příběh a minulost. Každou kapitolou si říkáte, že jste pochopili co se tam odehrává a pak příjde další a ta vám zase řekne, že jste to pochopili špatně. A závěrečná kapitola. No řeknu, že jsem nečekal něco takového. Konec knihy je moc hezký, dojemný a člověk se dokáže vcítit jak do Vita tak i do Mita a pochopit je. Při čtení jsem si posledních pá Kapitol přečetl i víckrát, protože jsem nebyl schopný rozdíchat to, že se tam stane to co stane. Ukápla mi i slza což se u mě, když čtu knihy moc nestává. Je to typ knihy, která na vás zanechá něco co se nedá jednoduše pojmenovat a jste poté schopni polemizovat nad vším co se stalo. Rozhodně na tuto knihu nezapomenu hodně dlouho a mám pocit že ve mě spustila malý náznak svědomí a empatii k Vitusovy. Kniha rozhdoně stojí za přečtení a těm kteří si jí nepřečetly doporučuji vzít i kapesníčky. Jasně kniha není úplně pro slabší povahy, protože krve tam je opravdu dost, ale tak co čekat když se kniha jmenuje tak jak jmenuje.

Příběh byl velmi zajímavý a opravdu mě vtáhl. Myslím ale, že konec mohl být napsaný lépe. Chápu však, že pokud měla autorka nějaký plán, držela se ho. Na konci jsem hodně brečel.