Recenze na knihu
Na Zemi sme na chvíľku nádherní Ocean Vuong

Kniha amerického autora Oceana Vuonga, potomka vietnamských uprchlíků, která je řazena do kategorie autofikce. Autor píše své negramotné vietnamské matce dopis, který jak předpokládá, si ona nikdy nepřečte. Na celé knize je znát, že autorem je básník. Popis věcí každodenních, běžných a hlavně neveselých se děje způsobem, kdy se čtenář vrací zpět a vychutnává si volbu slov i jejich propojování. Prostě forma je dokonalá. Příběh samotný naznačuje těžké dětství i život jeho matky a babičky. Ty obě zažily válku a v Americe trpí posttraumatickým stavem. Ve své nové vlasti pracuje matka v nehtovém salonu a život celé rodiny je vše, jen ne lehký. Snad i právě proto autor zažívá z její strany občas až neadekvátní situace, které v něm zanechávají celoživotní stopy. Absence otce, absence dědy, tedy zcela chybějící mužská část vlivu. On sám se musí vyrovnávat se šikanou ve škole, se šikanou v životě, s faktem, že je gay, s láskou k chlapci, jenž je vlivem úrazu závislý na bolest tišících lécích, která se volně přelije na závislost na heroinu. I přesto jsou v knize pasáže velmi krásné a štěstí hlavního hrdiny v nich je až hmatatelné. Kniha je velmi osobní zpovědí a překladateli se povedl krásný kus práce. Nechám ji uležet a určitě se k ní ještě vrátím.

Vypravěč, kterému se říká Pejsek, píše dopis své matce a odhaluje v něm rodinnou historii i svou část života, o které matka nevěděla. Dozvíme se tak o životě vietnamských přistěhovalců do Ameriky. Řeší se tu spousta závažných otázek, a to ohledně rasy, traumat, sexuality, závislosti. Jsou tu ukázány komplikované vztahy v rodině, obzvláště po tom, co si jednotliví členové prošli nelehkými situacemi. Uf, tak tohle nebylo jednoduché čtení! Knihu jsem si pořídila díky nádhernému názvu a krásné obálce. Ale zdání klame a za jemnou obálkou se skrývá neskutečně smutné a až kruté čtení. Od prvních stránek je příběh šokující, opravdu jsem to nečekala tak bolavé. V mnoha případech jsou některé situace jen naznačeny a je na čtenáři, kam až pustí svou fantazii a co si pod tím dokáže představit. Ještě bolavější na tom je, že je z toho neskutečně cítit osobní zkušenost. Určitá naléhavost. A jak je uvedeno v anotaci, příběh je zčásti autobiografický. Díky tomu, že víte, že to někdo skutečně prožil, vám bude při čtení úzko. Na druhou stranu, k tomu bolavému obsahu, je to napsáno tak krásně. Až poeticky. Autor doslova kouzlí se slovy a já si i přesto všechno čtení opravdu moc užívala.

Zkusila jsem, přecetla jsem a už se znovu nehodlám autorem zabývat. Hvězdičku dávám pouze za téma, kdy jeho rodina trpěla po válce ve Vietnamu postraumatickou stresovou poruchou a následně emigrovala do USA, jejíž vojáci byli symbolem všeho příkoří, co zažili. O válce a jejích zvěrstvech by se nemělo přestat mluvit, aby si všichni mocichtivci uvědomili, co za zlo takové válčení skurečně je. Forma jakou autor promlouvá mi však nic neříká....

Toto je zrovna knížka, kde jsem si nejdříve MĚLA přečíst anotaci...čekala jsem něco absolutně jiného, ale to je úplně moje chyba. Každopádně jsem ke čtení fyzické knihy přidala ještě poslech zkrácené verze na Českém rozhlase. Nejvíc mě asi oslovil způsob, jakým autor popisuje vztah hlavního hrdiny s matkou. Je mezi nimi hodně lásky, ale zároveň bolesti a věcí, které si neumí říct. Bylo zajímavé sledovat, jak se do jejich života pořád vrací minulost, i když už žijí úplně jinde a jinak. Zajímavé bylo také hledání vlastní identity i toho, jak člověka ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstá. Na druhou stranu jsem měla problém udržet pozornost. Dopomáhala jsem si právě poslechem knihy, ale ani to úplně nepomáhalo (přednes ani hudební předěl mě bohužel vůbec neoslovil). Neumím přesně definovat proč tomu tak bylo, ale bylo :-) Jako celek mě příběh bohužel nezasáhl tolik, jak jsem čekala. V tomto případě ani nevím, zda k přečtení doporučit nebo ne.