Recenze na knihu
Sestry pod vycházejícím sluncem Heather Morrisová

Od autorky jsem v minulosti četla jen Cilčinu cestu, která se mi tehdy hodně líbila a pořád mám na TBR i další knihy od autorky, takže když jsem zjistila, že jí bude vycházet nová kniha, neváhala jsem. Pak knihu začalo číst mé okolí a já se trochu zalekla, protože ohlasy byly spíš vlažné až negativní. A tak jsem se do knihy pustila, abych si udělala vlastní názor. Začátek byl poměrně hektický a notnou chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v postavách, v tu chvíli jsem si už říkala “ajaj”. Ale pak jsem se začetla a byla jsem zvědavá, co mi příběh přinese. V téhle knize nehledejte bouřlivý a dynamický děj. O tom to není. Příběh je spíš o vztazích, o soudržnosti, sounáležitosti, obětavosti, odvaze, vytrvalosti, pochybování, beznaději, hladu, nemocích, víře, lásce k hudbě a o překonání a přežití nemožného. Vzpomínání na ženy, které si hrůzou japonského zajateckého tábora prošly, formou knihy, mi přijde jako hezky zpracovaná pocta. Při čtení jsem nečekala, že mě kniha vtáhne tak, že se nebudu moct odtrhnout, na to tam bylo málo již zmíněné akce, ale poselství má a je důležité. ♥️ Musím ale uznat, že mě kniha za srdce nechytla tolik, kolik by si ženy v příběhu zasloužily. Autorka psala z pozice nezúčastněného vypravěče a kvůli tomu čtenář přichází o ty bezprostřední, syrové emoce. Sestry ale za přečtení rozhodně stojí kvůli tomu, jaké téma zpracovávají, protože já se s ním v tomhle příběhu setkala poprvé. Ve finále tedy nejsem ani zklamaná, ale bohužel ani nadšená a tak končím s průměrným hodnocením.

Od autorky jsem četla všechny knížky. Tahle byla takový střed. Příběh silný je podle skutečné události vůbec si nedokážu představit jak bych to přežila já, občas došlo i na slzy. Co se týče formy, občas jsem měla problém se pořádně zorientovat za kterou hlavní hrdinku zrovna autorka píše. Předskakovalo to nahodile. Chvíli mi trvalo než jsem se do knihy zacetla ale jak jsem zorientovala tak to šlo lépe. Za mě určitě stojí za přečtení.

Jedná se o příběh válečných zajatkyň v japonských internačních táborech v Indonésii. "Můžete nám prosím aspoň půjčit nářadí na vykopání hrobů a trochu dřeva na stlučení křížů?'' "Kapitán Seki vám dá na kopání mačetu." "Mačetu a k čemu nám bude? Ta by se hodila, kdybychom si klestily cestu džunglí, ale jak máme kopat do země tvrdé jako kámen velkým nožem?" "Dáme vám dvě mačety. To je vše, teď odejděte." Pozn. autorky: "Nevyprávěla jsem tento příběh válečných zajatkyň v japonských internačních táborech v Indonésii proto, aby nebyl zapomenut. Vyprávěla jsem ho proto, aby vešel ve známost. Jak si můžete pamatovat něco, o čem jste ani nevěděli? Příběhy těchto žen by se měly zachovat stejně jako příběhy mužských válečných zajatců, protože jejich utrpení nebylo o nic menší; odvaha, s níž bojovaly za své přežití a postaraly se o své družky, jež zemřely, by měla být napořád oceňována a obdivována. Teď o nich víte. Pamatujte si je." S autorkou naprosto souhlasím. O těchto zajateckých táborech jsem neměla vůbec tušení. Cením, že si vybrala toto téma. Odvaha, rozdělení rodiny, pomoci nemocným i za cenu toho, že se rozdělím o svůj skromný denní příděl, utrpení, zoufalství, bezvýchodnost, to vše v příběhu najdeme. Vojenské sestry se srdcem na správném místě, které by za sebe navzájem položily život. Námět výborný, ale zpracování už trochu pokulhávalo. Z knihy mám pocit, že tam nebyla dostatečně vyjádřená atmosféra a ten boj o přežití, zkrátka to celé působilo tak, že ano, sice měli zajatci málo jídla, ale že to vlastně nebylo tak tvrdé a dalo se to. Těžké téma, ale za mě by to chtělo lépe propracovat. Nicméně věřím, že měla autorka s knihou hodně práce, proto nechci být moc ostrá. Hodnotím knihu něco mezi 3 a 4 hvězdičkami. Co si o knize myslíte vy?