Recenze na knihu
Dědické právo Ivan Chalupa,David Reiterman,Martin Muzikář

Nezamiloval jsem si ji.

Hrozná publikace. Jediná pozitivní věc jsou praktické příklady, na které v podstatě existují odpovědi v tom, co člověk přečte 2 minuty zpět. Grafy jsou praktické možná tak u dědických tříd, ale opravdu není potřeba napsat "právo se dělí na objektivní a subjektivní" a pak udělat tabulku, kde je právo a u něj dva rámečky s nápisem "objektivní právo" a "subjektivní právo". Proč? A to jsem se ještě nedostal k obsahové stránce. Je sice hezké, že se autoři drželi chronologie ustanovení z občanského zákoníku, ale to to opravdu musí být jen o tom, že napíšete číslo § a ten pak dáte do trochu jiné věty, která je možná víc čtivá než v OZ? Zatím jsem přesně v půlce, takže nemůžu ohodnotit zbytek, ale už to, že mi ta knížka donutila se zaregistrovat a napsat na ní tuhle naštvanou recenzi musí dobře ukázat, jakých kvalit dosahuje. Zatím v ní bylo vlastního obsahu kromě příkladů tak odhadem 10 %. Žádné hlubší pochopení institutů dědického práva se neděje. Stačí totiž jen vypsat základní informace a jít k dalšímu, nebo to odkázat na kapitoly ke konci knížky, že? Ale to, že potom čtenáři vznikne obrovské množství otázek (pokud to nečte pasivním způsobem), je problém čtenáře. Od kvalitní knížky bych očekával něco jiného. Když jsem četl ústavní právo od Jana Filipa, tak jsem ani jednou nemusel nic vyhledávat, a to je to knížka stará přes 20 let!!!! Tady jsem musel na každé stránce lézt do komentářů k dědickému právu na beck-online, protože Vám prostě nevysvětlí, jestli ten dvojnásobek toho, co dostane plnorodý sourozenec oproti polorodému je jen relativní vůči polorodému, nebo je to dvojnásobek oproti i ostatním dědicům. Hrůza!