Recenze na knihu
I Am Legend Richard Matheson

Táhle knížka se skládá z příběhu které spisovatel napsal spisovatel samotný příběh Já legenda končí kolem 120 stránky (plus, mínus) abych řekl pravdu když jsem to zjistil že to tak tak jsem byl naštvaný protože to ani nebylo zmíněno jak v popisu tady tak ani v samotné knížce. Ale i tak musím knihu pochválit jak příběh Já legenda tak taky některé krátké příběhy. Doporučují těm kterým nevadí to co jsem tady napsal.

Prvotní obrovské nadšení a očekávání vystřídalo zklamání ...

Existují knihy, které vám na první dobrou znějí povědomě - a pak si uvědomíte, že je znáte hlavně z filmu. Já, legenda je přesně ten případ. Příběh osamělého muže, který přežívá v troskách civilizace, tu s námi je už od padesátých let. A byť ho Hollywood přeoral tak, že z něj zůstaly sotva obvodové zdi, audioknižní podoba s hlasem Jana Dolanského nabízí zážitek, který si zaslouží svou vlastní recenzi. Dolanský odvypráví tuhle klasiku za zhruba sedm hodin. Což je mimochodem extrémně osvěžující délka, pokud zrovna nejste naladěni na patnáctihodinové dystopie plné komplikovaných rodokmenů a všudypřítomné šedi. Krátkost je tady výhoda – příběh má tah, napětí se nestíhá rozpliznout a celý ten depresivní kabát konce lidstva se nosí překvapivě pohodlně. A teď to zásadní: ano, jde o klasické postapo. Ano, jde o (téměř) klasické upíry. Ale současně jde i o velmi vědecky laděnou snahu hlavního hrdiny něco dělat - a ne jen pobíhat se zbraní a střílet do tmy. Hlavní postava se neustále noří do knih, bádá, zkoumá. Není to jen přeživší, je to člověk, který odmítá rezignovat. A v tom je síla téhle knihy. Jistě, místy se může zdát, že už jsme tohle všechno někde četli. A je to pravda - protože Já, legenda ovlivnila žánr způsobem, který už dnes málokdo docení. Je to archetyp, z něhož čerpaly desítky dalších děl. Což zároveň znamená, že pro dnešního čtenáře může být některými momenty až příliš předvídatelná. A že některé pasáže, zejména ty spojené s osamělostí hlavního hrdiny a jeho fyzickými potřebami, dnes možná působí lehce nepatřičně. Ale tehdy, v 50. letech, to bylo prostě upřímné. Nejvíc mě bavila finální část - nejen pro své tempo, ale i pro zamyšlení, které přináší. Co vlastně znamená být člověkem ve světě, kde lidstvo ztratilo svou definici? Kde hranice mezi monstrem a obětí není tak jasná, jak bychom si přáli? Kde je hlas druhého člověka spíš příslibem konce než začátku? A co film? Film s Willem Smithem je dobrý film. Tečka. Ale s knihou má společného asi tolik co noční jízda Uberem s cestováním v čase. Má jinou dobu, jiný tón a hlavně - úplně jiné pojetí „legendy“. Pokud jste film neviděli, klidně si ho pusťte. A zkuste najít i alternativní konec, který se časem stal tak trochu kanonem. Celá adaptace je vlastně krásnou ukázkou toho, jak dvě umělecká díla mohou sdílet jméno, ale už ne identitu. Já, legenda je krátký a přímočarý audioknižní zážitek, který vám nezmění život. Ale připomene vám, proč některé příběhy přežívají desítky let. A proč samota může být mnohem děsivější než celý apokalyptický svět plný upírů.