Recenze na knihu
Tisíc očí Ivan Fíla

Toto je příběh o vině a trestu, pomstě a odpuštění. Je to příběh o hledání vlastního já. Kdo jsem a odkud pocházím. Je to rodinná sága i evropský román. Zamíříme do koncentračních táborů, komunistických gulagů i do tajemné krajiny na Jesenicku. Je to učebnice dějepisu i napínavá detektivka. Ponořte se do příběhu, z něhož jen tak nejde vystoupit… V tomto románu se toho děje tolik, že bych tu byla dlouho, než bych vypsala, o čem všem vlastně je a zároveň by to byla škoda, neboť právě to postupné odhalování kdo s kým, kdy, jak, proč přináší správné napětí a touhu číst dál. Musím se přiznat, že jsem ze začátku byla lehce zmatená, nevěděla jsem kdo je kdo, dokonce jsem se jednou vrátila, abych se utvrdila ve jménu. Ale pak mi to došlo a rázem z nepochopení byl ten správný wau efekt. Linka ze současnosti je detektivní, kdy budete pátrat v minulosti a rozplétat její tajemství. Linka z minulosti je skvělá. Drsná, ale skvělá a mě bavila opravdu moc. Celkově je tu dost postav, je to hodně propletené, ale jelikož je to skvěle promyšlené, propracované a sepsané, tak se krůček po krůčku budete dobírat pravdy spolu s hlavními hrdiny. Místy je celý příběh jak literatura faktu, je tu tolik informací z naší historie, dozvěděla jsem se tolik nového. Ale celé je to napsané čtivě a poutavě. Navíc chytře i krásně. Některé věty tu na mě působily jako obrazy. Tisíc očí je kniha, u které jsem se zastavila. Četla jsem ji týden (to je na mě docela dlouhá doba), nespěchala jsem, vychutnávala jsem si ji a ani po dočtení jsem s ní neskončila. Dohledávala jsem si informace o autorovi, poslechla jsem si rozhovory. Prostě jsem s knihou žila dál. Pod doslov v knize bych se nejraději podepsala, je tam přesně popsáno to, jak na mě kniha zapůsobila a co mi dala. Skvělá kniha.

Úžasná, nádherná kniha, krásná čeština - takový příběh už jsem dlouho nečetla. Děj krásně plyne, prolíná se více linek příběhu, které se vůbec neruší, naopak. N á d h e r a !

Kniha začíná příjezdem Frau Hilde do České republiky. Starší žena se vydává na cestu za pravdou o minulosti své matky a o muži, který do jejího života před lety zásadně zasáhl. Tento muž dnes žije osamělý život starce, obklopen tichem a tajemstvími. Postupně vychází najevo, že prožil několik „životů“ pod různými jmény a v různých režimech. Frau Hilde při pátrání vyhledává také bývalého soudce, nyní spisovatele, který zná svoji část dávných událostí. Podaří se odhalit celou pravdu a dosáhnout smíření? Nejvýraznější v knize je hlavní mužská postava – muž několika jmen a různých identit. Zaujalo mě, jak autor detailně popisuje jeho proměny napříč historickými epochami: válkou, komunismem, pobytem v Rusku i obdobím po roce 1989. Fascinující mi přišel způsob, jakým se tento člověk vždy dokáže přizpůsobit novým podmínkám a přijmout za vlastní novou identitu. Doslova mě mrazilo, když jsem si uvědomila, jak si vnitřně zpracovává své morální pády i rozhodnutí. Tak výjimečně zpracovaný psychologický profil člověka, jsem ještě v knihách nepotkala. Frau Hilde je ta hlavní v současné dějové lince, díky ní se postupně dozvídáme pravdu, ale v minulosti je spíše vedlejší postavou. Myslím, že ale na její vytrvalosti a touze po pravdě je příběh postaven. Zaujala mě i vedlejší postava bývalého soudce, současného spisovatele, který v příběhu plní roli svědomí a také dodává příběhu důležité části, bez kterých by nebyl kompletní. Kniha se mi četla dobře, příběh má spád. Přestože autor často přechází mezi minulostí a současností a vrací se do různých etap života různých postav, děj knihy mi přišel přehledný. Od samého začátku jsem se v příběhu vyznala a neztrácela jsem se. Dozvídala jsem se postupně další a další dílky skládačky a toužila jsem číst pořád dál a dál, napětí se stupňovalo. Co mě při čtení hodně ovlivňovalo, bylo to, že román vychází ze skutečných událostí, cítila jsem tak ve vyprávění větší tíhu a autenticitu. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak obrovské zlo bylo nejen v minulosti v lidech přítomné. Líbilo se mi, jak byl text doplněný o obrazy, které jsou v knize často zmiňovány. Myslím, že to posiluje atmosféru knihy a je to takové vizuální propojení knihy s realitou. Styl autora mě bavil, je velmi čtivý, ale přitom hluboký. Podle mě dokázal skloubit historický román s psychologickou studií postav, což mám v knihách moc ráda. Kniha ve mně zanechala silný pocit mrazení, protože jsem si při čtení uvědomila, že minulost nejde jednoduše uzavřít a jít od ní. Nutila mě taky přemýšlet o možnostech smíření. Román bych doporučila všem, kdo se zajímají o dějiny 20. století a zároveň mají rádi psychologicky výborně propracované postavy. Je to silné připomenutí minulosti a zároveň napínavá a silná kniha.

"Ta válka skončí, až se pohřbí děti, co se narodily v posledních dnech války, a možná až se pohřbí i jejich děti a děti jejich dětí." Rozsáhlý vrstevnatý fiktivní román o zločinu, vině, trestu a vykoupení, trvající dlouhých sedmdesát let. To je doba, po kterou měla tajemná Hilde v srdci hněv. Až po rozhřešení může konečně v klidu odejít... Nejprve se seznámíme právě s Hildou, která se za zvláštních okolností ocitá zpět v Česku s jediným cílem - vypátrat a zabít svého otce, nacistického masového vraha. A také dlouhodobě sleduje Heyduka, syna soudce, který tehdy, za dob komunismu, případ Reinhardta zametl pod koberec. A chce se mstít. Mstít se za sebe, za matku, za všech tisíc očí, které pod rukou jejího otce vyhasly. Mstít se za jeho drzou lačnost po vlastním životě. Copak ten člověk nemá v sobě ani špetku lítosti nebo alespoň studu? Uvelebí se jen tak v jiné identitě a spokojeně se schovává před světem. A že jich zrovna Reinhardt má v rukávu pěknou zásobičku. Tu malíř, tu válečný zajatec, oběť nacistů, válečný hrdina... Račte si vybrat. Jenže může vůbec člověk zamést vlastní minulost, odprosit se od ní, pohřbít ji spolu se jménem? Nebo ho stejně nakonec dožene? Co je vůbec pro někoho takového, jako je Reinhardt spravedlivý trest? Je to smrt, nebo pomalé umírání zaživa a užírání se vlastní vinou? Jak dojít k vykoupení? Například takový Birkle se o to pokusí sérií obrazů "Tisíc očí". A co bude pak? Nic, pak už jen ticho a tma... Jednalo se o velmi těžké čtení, kdy bylo potřeba neustále udržovat pozornost. Dlouho trvalo, než jsem se byla schopna plně ponořit do příběhu, ve kterém se vyskytuje přehršel postav, z nichž jen malá část pokračuje na více než dvě kapitoly. Dále rozumím, že autor využíval historické reálie k dodání autentičnosti celého díla, ale bylo jich tam tak moc, že jsem je mnohdy byla nucena přeskočit. Věřím, že s jejich zredukováním bychom rázem měli knížku bezmála o sto stránek kratší, zato výrazně čitelnější. Místo toho bych ocenila, kdyby byl více rozvinutý život Eriky po útěku z Mauthausenu, nebo kdybychom alespoň mohli být svědky vyřešení případu úmrtí Heyduka staršího.