Recenze na knihu
Štvanice Lebel Nicolas

Podle mě je ŠTVANICE čistokrevná detektivka, kde po celou dobu sledujeme kroky vyšetrovatele Starskiho a jeho parťačky Chenové. Právě rozsahem popisu vyšetřování pro mě byla kniha náročná. Osobně mám raději rozpracovanou psychologii postav než samotné vyšetřování. Kriminální zápletka byla o to náročnější, že probíhala dle pravidel lovu neboli štavnice, což jde také mimo mě. Měla jsem proto chvílemi pocit, že se absolutně ztrácím a jen jsem doufala, že to na konci do sebe vše zapadne. Bohužel ani co se týče vyšetřovatelů jsem si nepřišla na své, protože mi ani jeden nepadl do noty. Chenová mi přišla až moc ostrá, Starski zase (slušně řečeno) nedospělí. Ke knize jsem se jen těžko vracela a čtení jsem si prostě neužila. Autorovi se musí nechat originalita. Pokud hledáte neotřelou kriminální zápletku, baví vás pravidla lovu a sledování vyšetřování, tak si rozhodně přijdete na své. HODNOCENÍ: 65 %

Chenová. Ta mě dostala hned na začátku. Typovala jsem ji na takovou tvrdou, osamělou a pravidly svázanou a nakonec taková opravdu byla. Jenže člověk prostě nic nezmůže, když ho má někdo v hledáčku. Ze začátku se to trošku táhlo a už v bodě, kdy se ocitli u prvních ,,sebevražd,, jsem si říkala ajaj. To bude určitě bouda. Bylo to hodně obohacující, ve finále. Našla jsem si něco o Fúriích, o štvanici a o tom, kde působil. Sice jsem se dočetla, že Lebela přirovnávají k Bernardu Minierovi, ale já mám Miniera načteného. tahle kniha by musela být o dost propracovanější, hlubší, abych to dle mého názoru mohla potvrdit. Není přece třeba srovnávat. Napsal to Lebel, tak to pojďme brát čistě k němu. Chlóe de Talens na mě působila od začátku nějak zvláštně. prostě mi tam něco nesedělo, nevím proč. Skvělá pasáž je s tím, jak se baví Starski s Chenovou o zvířatech, vztazích…Vždycky je to o vztazích. A protože každý je ponořen do těch svých je prostě jasné, že nějaké argumenty o tom, že to celé může být jinak Starski odmítá. Vyprávění nebylo nudné, ale některé pasáže jakoby byly vytržené z momentálního flow psaní. Jakoby tam skončil, dal si jídlo, šel si zdřímnout a pak vstal a pokračoval v psaní. Jenže pak to mělo za výsledek takové pasáže, že jsem je přečetla jen k úcty k autorovi. Co mi tam vadilo, tak je neustále narážka na jeho jméno. Od fáze, kdy se k vyprávění dostane Chlóe je to pak ale o něčem jiném. Tam už jsem ani nedutala a dostane to úplně jiný rozměr. Nedýchala jsem. Fakt. Posledních 10 stran. Měla jsem se sejít s kamarádkou a protože mi chybělo asi 5 stran, vzala jsem si ji s sebou a dočetla ji v šíleném horku v kavárně. Stálo to za to ji s sebou tahat. Byla jsem nadšená a zárověn takový ten stav - coooo? takhle to skončí, neeee, já chci další. Není to sice na topku roku, na to mám jinou adeptku, víc na profilu Z_te_lepsi_stranky a nebo na databázi knih jako Kudlanka003. Beztak je to kniha, kterou mít doma chcete, budete se bát, i se zasmějete (já asi 2x) a každou oblast vás bude někdo štvát, ale nakonec to bude přesně to, co jste měli cítit. Kniha, která vyvolá emoce, je zkrátka splněnou misí.

Štvanice je kniha, kterou jsem si vzala s sebou na dovolenou. Většinou přečtenou knihu nechávám v knihovně ubytování a za ni si vezmu nějakou nepřečtenou. Ušetřím místo v kufru a podaruji ji dále. Tuhle si ale vezu domů. Je to napínavé čtení, má to skvělou zápletku a rozhodně je to perfektně vystavěný krimi příběh odehrávající se v Paříži do níž se přelévá historie uprchlíků z JAR po událostech pádu apartheidu. Za mě určitě Ano !