Recenze na knihu
Kamzíkův velký skok Daniel Rušar

To bylo tak smutné, že jsme se vždy zastavili na čtvrtém obrázku, kde starší z kamzíčat leží bezvládné na skále po smrtelném skoku. Na další straně je rozhovor mladšího kamzíčka s maminkou. "Co se mu stalo?" ptal se zděšeně maminky. "Zemřel," odpověděla kamzice. "Ne!" zakřičel malý kamzíček. "Je mi to velmi líto," řekla maminka a plakala. Dál jsme se, ani po několika pokusech o čtení, už nikdy nedostali. Vnouček (3,5 let) byl z toho tak rozlítostněný, že nechtěl za žádnou cenu pokračovat ve čtení. Slzičky jsme utřeli a musela jsem ho ujistit, že zraněnému kamzíčkovi se to spraví a zase bude skákat. Kniha se musela zavřít a odnést. Já jsem si knihu dočetla dokonce. Syrový silný příběh bez složitého děje nabízí k zamyšlení nad konečností života a ztrátou člena rodiny, blízkého člověka. Ukazuje možnosti, jak se s tím vyrovnat. Pětileté děti by už mohly plně pochopit poselství kamzičího příběhu. Ilustrace v knize nejsou ilustracemi v pravém slova smyslu, jaké hledáme v dětské knize, tedy kresby a malby. Je to koláž doplněná kresbou. Barevnost obrázků přesně vyjadřuje emoce příběhu. Tmavé barvy nebezpečí, strach, zranění, smrt a smutek. Světlé barvy smíření, naději, milé vzpomínky, sounáležitost a znovunabytou radost. Není to kniha na každodenní čtení před spaním, ale je svou myšlenkou krásná a nadčasová.