Recenze na knihu
Děti, které přežily Richard Dean Rosen

Ticho po bouři: Hluboká sonda do traumat ukrývaných židovských dětí O druhé světové válce a holokaustu byla napsána řada knih. Většina čtenářů zná svědectví z koncentračních táborů nebo deník Anny Frankové. Americký spisovatel a novinář Richard Dean Rosen se ve své knize Děti, které přežily, zaměřuje na téma, které bylo dlouho opomíjeno. Soustředí se na generaci dětí, které přežily nacistický teror v úkrytech, pod cizími jmény, v tajných místnostech nebo vychovávané v cizích rodinách a klášterech. Rozbor děje a hlavních postav: Tři dívky, tři odlišné zkušenosti s ukrýváním Jádro knihy tvoří reálné osudy tří židovských dívek z různých částí okupované Evropy. Rosen prolíná jejich dětské vzpomínky s historickými fakty a ukazuje, že přežít v úkrytu neznamenalo výhru bez následků. Jde o skutečné ženy, Sophii Turner-Zaretsky z Polska, Floru Hogman z Francie a Carlu Lessing z Holandska, které patří mezi méně než deset procent židovských dětí v Evropě, které holokaust přežily, a které později vedly pozoruhodné životy v New Yorku. Kniha vznikla na základě osobních setkání a rozhovorů. Autor vyslechl nejen hlavní protagonistky, ale i další účastníky událostí, včetně jejich zachránců, příbuzných a odborníků, a doplnil je o práci s historickými prameny. To se odráží v detailnosti a věrohodnosti vyprávění. 1. Sophie: Polsko Příběh Sophie z polského Lvova patří k nejvýraznějším částem knihy. Její rodiče opatřili falešné doklady potvrzující křesťanský původ. Krátce nato však otec beze stopy zmizel a zanechal Sophii s matkou samotnou. Klíčem k jejich přežití se paradoxně stala němčina. Matka získala práci písařky u důstojníka SS. Žily v trvalém strachu ze zrady. Každé zaklepání na dveře představovalo riziko prozrazení. Sophie se původně jmenovala Selma, pak byla přejmenována na Zofiu a až poté na Sophii. Její příběh je v knize nejdůležitější, protože setkání s ní autora k napsání knihy inspirovalo. Matka jí přepsala identitu. Přesvědčila malou dceru, že jsou obě katoličky, a systematicky ji učila katolické modlitby, aby nikdo nepojal podezření. I po válce se u ní objevovaly noční můry a pocit zranitelnosti. Životní příběh Sophie patří k náročným. Vyznívá naléhavě a umožňuje hlubší porozumění její situaci. Je pochopitelné, že matka jednala ze strachu a udělala vše pro její záchranu, avšak právě tento dril vymazal dceřiny vzpomínky na dětství a povědomí o tom, kým doopravdy je. Ukazuje se, jak obtížné bylo takovou situaci zvládnout. Otázka, kdo vlastně jsem, se postupně stává ústředním motivem jejího příběhu. Dojmy z příběhu Sophie: Na tomto příběhu nejvíc doléhá neustálé napětí. Způsob, jakým je popsán každodenní trénink, vyvolává pocit sevření a tísnivou atmosféru, kdy i dítě musí potlačovat přirozenost. Je silně znát, jak se strach matky přenáší na dceru a ovlivňuje i běžné situace venku. Vzniká tím velmi silný vnitřní rozpor mezi potřebou přežít a potřebou zůstat sama sebou. Právě tato linie otevírá zcela nový pohled na to, jak jinak se musely s válkou vyrovnávat děti než dospělí. 2. Flora: Francie Příběh malé Flory poukazuje na závažné rozhodnutí matek, které musely své děti odložit, aby jim zachránily život. Flora nejprve skončila v katolickém klášteře, kde ji jeptišky volaly jiným jménem. Když se smyčka nacistických razií začala utahovat i kolem církevních institucí, putovala dál do pěstounské péče k bezdětnému francouzsko-švédskému páru. Její bezpečí garantovala švédská ambasáda. Cenou však byla ztráta povědomí o vlastním původu, rodné řeči i náboženských kořenech. Pro Floru byly typické neustálý pohyb, úzkostné noci, šepotem vedené rozhovory a pocit, že důvěra byla obtížně dosažitelná. V dospělosti u ní zůstala přetrvávající nedůvěra pramenící z prožité zkušenosti. K postupnému poznávání vlastní minulosti jí pomohly drobné detaily, které si okolí zapamatovalo. Dojmy z příběhu Flory: Zde nejvíc rezonuje samota. Silně doléhá představa života bez matky, bez vlídného slova, v prostředí, kde bylo nutné být téměř neviditelná. Vyvolává to dojem opuštění a nejistoty, proč k odloučení vůbec muselo dojít. Otevírá se tím pohled na to, jak hluboce odloučení a neustálý strach ovlivnily důvěru a schopnost navazovat vztahy v dospělosti. 3. Carla: Holandsko Příběh malé Carly a její rodiny ukazuje projevy solidarity i křehkost úkrytů. Carla se ukrývala se svou matkou a bratrem v bytě nad holičstvím odvážného Nizozemce. Ten je chránil více než dva roky, zatímco v přízemí stříhal německé vojáky. Příběh detailně popisuje fyzickou i psychickou stránku principu být neviditelným. Jde o dny strávené v tichu, bez možnosti vycházet, v neustálém stísněném prostoru. Musela se naučit novou identitu včetně smyšleného jména a historie, aby splynula s okolím. Po válce si vzala jiného přeživšího. U ní nejvíce vystupuje nejistota z života pod falešnou identitou a otázka, kým doopravdy je. Dojmy z příběhu Carly: Nejsilnější je tu ticho a stísněnost. Nutnost být potichu, nemožnost chodit ven, nejprve jen na dvorek a později ani to ne, život jen mezi stěnami bez zábavy a hraní, to vše doléhá obzvlášť silně právě proto, že jde o malé dítě. Vzniká intenzivní dojem klaustrofobie a izolace, který je z těchto tří příběhů nejvýraznější. Zanechává to vzkaz, že strach těchto dětí rozhodně neskončil osvobozením. Emoce a dojmy: Když osvobozením situace nekončí To, co čtenáře na knize zaujme nejvíce, je zjištění, že v květnu 1945 utrpení těchto dětí neskončilo. Většina historických knih končí porážkou nacismu a popisem oslav konce války. Rosen však otevírá další kapitolu. Tou je dopad dětského traumatu na dospělý život. Při čtení se může dostavit úzkost a bezmoc. Z dětí, které musely být během války hodné holčičky, aby na sebe neupoutaly pozornost, vyrostli dospělí lidé se zasaženou psychikou. Ztráta vlastního já: Mnohé z těchto dětí zapomněly svá pravá jména, mateřský jazyk i to, že jsou Židé. Vychovávali je jako katolíky a po válce se často odmítaly vrátit ke své původní víře či rodinám. Neschopnost navázat vztahy: Neustálý strach z opuštění nebo zrady vedl k tomu, že v dospělosti trpěly těžkými depresemi, neschopností milovat, budovat partnerské vztahy nebo dokonce navázat zdravé pouto k vlastním dětem. Paradoxní trauma z mírného osudu: Mnohé ukrývané děti trpěly vinou přeživších. Měly pocit, že nemají právo smutně vzpomínat nebo mluvit o svém utrpení, protože nebyly v Osvětimi. Celé dekády tak své vzpomínky dusily v sobě. V knize se pro tento jev používá pojem hierarchie utrpení. Další traumata spojená s ukrýváním, o kterých kniha vypráví Patří sem sny a noční můry, přetrvávající strach, izolace a nejistota. Dlouhá období ticha a nečinnosti v kombinaci s dětskou potřebou pohybu vytvořily prostředí intenzivního vnitřního konfliktu. Dále rozpad rodiny a dvojí zlomení identity. První nastalo po odloučení od biologických rodičů, kdy se děti musely naučit skrývat. Druhé nastalo po válce, když se dozvěděly, že jsou Židé, a musely opustit svůj křesťanský život. Mnohé zažily i soudní boje mezi židovskými příbuznými a křesťanskými zachránci o to, kde zůstanou. Významné místo měly i vina, stud a tajemství. Musely mlčet o svém jméně a rodině. To fragmentovalo pocit sounáležitosti a podporovalo vinu a stud. Patří sem i strach z blízkosti a potíže definovat osobní identitu. Zneužívání a extrémní zranitelnost: Rosen jako jeden z mála autorů otevírá i téma, o kterém se v souvislosti s ukrýváním dlouho mlčelo. Děti nejprve přišly o rodiče a ocitly se v naprosto neznámém prostředí. Byly odkázané na cizí lidi, na jejich dobrou vůli, na to, zda je někdo schová. Prožívaly strach, bezmoc a naprostou závislost. Právě tato kombinace, tedy samota, odloučení a fakt, že musely být poslušné a neviditelné, z nich dělala extrémně zranitelnými. Autor to nepodává senzacechtivě, ale citlivě ukazuje, že v takové situaci izolace a závislosti mohlo dojít i k překračování hranic ze strany ochránců. Je to dosud málo probádaný aspekt ukrývání a jen těžko si lze představit, čím si tyto děti musely projít. Plusy a mínusy knihy Kniha není běžným historickým románem ani prvoplánově dojemným příběhem o záchraně. Jde o věcnou, psychologicky zaměřenou a občas velmi náročnou literaturu faktu. Vede k silné reakci, její struktura je však přijímána rozporuplně. Plusy Nové a málo zpracované téma: Kniha zpracovává málo probádanou oblast v historii holokaustu. Detailně vysvětluje fenomén ukrývaných dětí a jejich organizací, které vznikly až desítky let po válce. Silné působení v první polovině: Příběhy dívek jsou vyprávěny s velkou citlivostí a napětím. Čtenář se s osudy seznamuje detailně a sleduje jejich každodenní strach. Psychologický a sociologický přesah: Autor se nespokojuje jen s popisem válečných událostí, ale jde do hloubky dospělého života přeživších, zkoumá vliv traumatu na kariéru, vztahy i sebepojetí. Obrovský rozsah rešerší: Je patrná rozsáhlá novinářská práce a analytický přístup k pramenům. Mínusy Strukturální zlom uprostřed knihy: Čtenář zažije po první polovině výraznou změnu. Kniha se z narativního, téměř románového vyprávění náhle promění v poměrně suchou, odbornou a žurnalistickou studii. Ztráta tempa ve druhé části: Druhá polovina je zaměřená na setkání ukrývaných dětí v devadesátých letech v New Yorku a na psychologické rozbory. Je zdlouhavá a náročná na udržení pozornosti, zároveň však představuje důležitou součást knihy. Nenaplněná očekávání: Čtenář, který knihu otevírá s očekáváním klasického válečného románu, bude zklamán její dokumentární a vědeckou povahou. Lze postrádat delší válečné příběhy i podrobnější zpracování poválečného období hlavních postav. Založení společnosti pro ukrývané děti: kde našli porozumění To, co je v knize popsáno jako moment úlevy, je fakt, že více než půl století po válce si bývalé ukrývané děti založily vlastní asociaci jako svépomocnou terapeutickou skupinu. V USA vznikla Hidden Child Foundation, která organizovala konference, poskytovala řečníky a pořádala vzpomínkové akce. V osmdesátých letech začali přeživší sponzorovat mezinárodní konference, které často fungovaly jako terapeutická sezení. První konference o dětských přeživších byla organizována v roce 1991 za pomoci psycholožky Evy Fogelman. Později byla založena organizace Ukrývané děti, která jim i po letech pomáhala dostat se z traumat. Právě zde většina přeživších opět dokázala žít běžnější život, protože byla ve společnosti lidí, kteří sdíleli stejný osud a podobnou zkušenost a mohli se chovat přirozeně a spontánně. Závěrečný verdikt: Proč byste si knihu měli přečíst Kniha Děti, které přežily od Richarda Deana Rosena není čtení pro každého. Není to kniha na oddych po náročném dni. Je však cenným a poučným dílem, které se věnuje dětem, jejichž dětství bylo zásadně ovlivněno válkou. Pokud čtenář ke knize přistoupí s vědomím, že nečte beletrii, ale odborně biografický dokument, zanechá v něm silný dojem. Přečtení tohoto díla vede k zamyšlení nad tím, kde končí dopady války, zda kapitulací, nebo až se zpracováním zkušeností posledních přeživších, kteří válku prožili jako děti v úkrytu pod cizím jménem.