Recenze na knihu
Růže sama Muriel Barberyová

Rose, Francouzka, botanička, která odjíždí do Japonska, aby si vyslechla poslední vůli svého otce. Je tu však jeden problém – nikdy se s ním nesetkala. Poznává tak nejen krásy Japonska, ale zároveň i sama sebe. Je to příběh o tom, jak se vyrovnat se ztrátou otce, kterého nikdy nepotkala, ale přitom je její součástí. V knize je spousta rostlin, jejich pocit dodává knize na jemnosti. Jednotlivá místa jsou popsána až magicky, krásně. Při čtení jsem měla pocit, jako by text plul kolem mě. Autorka nás s sebou vzala do Japonska a já si mohla užít pocit, že tam skutečně jsem. Celý příběh je vlastně proud myšlenek a pocitů. Filozofické myšlenky o bytí a nebytí, hledání sama sebe. Je to poetické i hluboké. Ač je to útlá knížka, čte se pomalu. Spoustu vět si musí člověk skutečně uvědomit a některé myšlenky prožít společně s Rose. Ač tu nemáme žádný velký děj, zasáhlo mě to. Příběh ve mně vzbudil spoustu emocí, chtělo se mi brečet a nejraději bych byla v Japonsku spolu s Rose, abych jí pomohla a abych společně s ní odkrývala krásy Japonska.

Příběh hodnotit nebudu, ale pocit z knihy si dovolím krátce popsat. Ty popisy zenových zahrad, chrámů, čajových obřadů, ten poklidně plynoucí život, japonská kultura, s velkým citem popsané pocity všech zúčastněných, to vše ve mě vyvolalo velikou touhu být tam, v Kjótu. "Při vstupu do komplexu brání člověku ve výhledu na zahradu a na jezírka borovice, takže celek nelze vidět najednou. Možná že život je přesně taková podívaná, kterou pozorujeme sice bedlivě, ale zpoza stromu. Nabízí se nám ve své celistvosti, my ho vidíme jen z různých po sobě jdoucích perspektiv. Deprese ale všechny perspektivy vymaže a celek života nás rozdrtí." "Stromy jsou vězněny zemí, a přitom jsou možnostmi života. Tvoří je kořeny i vzlet, tíha i lehkost, schopnost konat navzdory uvěznění." Pro mě absolutně nádherně napsaná báseň v próze. Kdo má chuť se ponořit na malou chvilku do japonské kultury a ne jenom přečíst krátký román, vřele doporučuji.