Recenze na knihu
999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi Dune Macadamová Heather

Autorka plácání páté přes deváté, nesmyslně skáče z místa na místo. Připadalo mi to, jako, že chtěla prostě napsat o tématu, který táhne, ale přitom vůbec neumí psát.

Kniha mapuje osudy dívek ze Slovenska, jejichž transport byl první ženský do Osvětimi. Příběh začíná v roce 1942, kdy židovské dívky na Slovensku musí odjet na nucené práce, pod nímž se skrývá hrůza koncentračního tábora. Slibují jim na tři měsíce, ale většina se již nevrátí vůbec, pár přeživších musí hrůzy Osvětimi snášet tři roky. Na tuhle knihu jsem se těšila, mám ráda skutečné příběhy z období druhé světové války. Bohužel, nadšení se nedostavilo. Kniha je částečně psána jako román a částečně jako přímé vzpomínky dívek, které přežily první transport. Ze začátku se objevují až příliš zdlouhavé romantické pasáže, které popisují oblast Humenného a krásy Slovenska. Na prvních sto stranách se nedozvíme nic důležitého a stále dokola se tu pouze píše, že dívky budou muset odejít. V knize je neskutečně moc jmen, které jsou si navíc podobné a já se v nich opravdu ztrácela, i když se autorka snaží dívky od sebe odlišovat a u každé píše její číslo, které v Osvětimi dostala. Nejzajímavější pro mě byl asi konec, kdy se věnujeme jednotlivě přeživším dívkám a dozvídáme se, co bylo po válce. Chápu, že autorka chtěla poukázat jako celek právě na první transport 999 žen ze Slovenska, ale kdyby se kniha věnovala méně ženám, bylo by to lepší. Ale abych jen nekritizovala. Určitě bylo poučné dozvědět se něco více o postavení slovenské vlády v době druhé světové války. Často se o tom nepíše, takže to pro někoho může být i překvapivé. A hlavně téma jako takové (druhá světová válka, koncentrační tábory, síla lidí přežít) je nesmírně důležité si neustále připomínat.