Recenze na knihu
Běsi z temného hvozdu Petr Jaroněk

V „Díře“ jsem oceňoval plastičnost prostředí a tady to funguje taky. Autor je v divokých hvozdech jak doma. Příběh je dynamičtější a celistvější než v Díře, ale tam zas byla asi zajímavější hlavní postava. Mladen je trochu prosťáček, Henslin byl oduševnělejší, takový jadrný, ale chytrý řízek, který se s ničím moc nemaže, ale má to v hlavě docela srovnané. Tady v Běsech se mi zas líbila ironická „divoženka“ Luna, drsný bůh Rod i jeho dcery… Bitvy jsou mnohem propracovanější a epičtější neež v Díře a je jich taky víc. Na ten rozsah toho autor stihl dost, v někteýrh pasážích by mi nevadilo, kdyby se tam zdržel dýl. Celkově ale opět velmi povedené, silně působivé čtení. Na další nášup se docela těším.

Tahle knížka působí trochu jako experiment. Na začátku se mi líbilo, jak děj plyne od postavy k postavě, napříč místy a dokonce časem. Přitom zcela plynule a samozřejmě. Něco se objeví v jedné scéně, a další scéna na to naváže vysvětlením, přitom se mimochodem zmíní o něčem z prologu, a tak dále. Celé se to i nějak sejde na konci, všechno je spletené a zakončené a povrchově to i dává smysl. Prostřední část už bohužel tak vymazlená není, spousta scén působí náhodně, někdy až skoro zbytečně. Co mě ovšem ze čtení vytrhovalo je próza a způsob vyprávění. Děj jde chvíli lineárně a docela hluboko v hlavě jedné postavy. Pak přejde na odlidštěný popis zvnějšku, jako kronika. Pak zase jde zpět do hlavy postavě, jenže přeskočí z jedné hlavy do druhé pětkrát v během několika odstavců bez ladu a skladu. Všude se to hemží spoustou barvitých přirovnání. Připadá mi trochu jako by autor házel slova na zeď a zkoušel co ulpí, ale pak už neřešil tu beztvarou hromadu steklou dole. Někde z toho vyplyne výborný a zajímavý popis, a někde jsou v pokusu o zajímavost přirovnání tak absurdní, až mě to vytrhne z děje. K tomu bych ještě přičetl nemyté hordy zcela děsivě nepatřičných adjektiv. Postavy jsou jen povrchově načrtnuté. Žádná mě nezaujala. Až tak, že když některá zemřela, nestálo mi to ani za pokrčení rameny. Chvílemi autor zaměňuje sprostá slova za osobnost, kterou dotyčnému prostě nedal. A dialogy tím trpí. Občas jen trochu, občas brutálně. Děj sám knihu neutáhne. Je tam, funguje, ale to je tak všechno. V tu chvíli plochost postav dost bolí, jelikož v knize potom už nezůstane nic co by stálo za zmínku. Takže číst se to dalo, nijak hrozně jsem se nenudil, hlavu a patu to má, ale rozhodně žádná sláva. Do budoucna doufám, že autor zásadně učesá a vypiluje technickou stránku psaní, protože potom by z toho mohl vzniknout velmi unikátní styl. Zatím jsme, Svarogužel, dostali spíš soubor pokusů a omylů.