Recenze na knihu
Třetí světlo Claire Keeganová

Jednoduché, krátké a smutné čtení plné dojmů.

Život dvou irských venkovských rodin z pohledu malé dívenky. Psaní je jednoduché, přitom nádherné, milé a smutné zároveň, nadupané emocemi a je úžasné jak málo slov stačilo autorce k tomu, aby řekla tak mnoho o životě a o lásce. Od prvního momentu si uvědomíme, jak je malá dívenka doma přehlížená, jak je "sama", opuštěná ve světě dospělých, v prostředí vlastní rodiny. Vše se změní jejím pobytem u strýce a tety, kam je na nějaký čas, aniž by věděla na jak dlouho, otcem odvezena. Zde se jí dostává najednou lásky, pochopení, laskavosti a citu, jaké doma nikdy nepoznala a čeká ji úplně jiný, krásný život... "Na dvůr svítí velikej bílej měsíc, maluje nám křídou cestu za vrata a na silnici. Kinsella mě vezme za ruku. Jakmile to udělá, uvědomím si, že táta mě nikdy za ruku neved, a něco ve mně si přeje, aby mě Kinsella pustil, abych tohle nemusela cítit. Je to takovej rozlobenej pocit, ale jak jdeme dál, tak se pomalu zklidňuju a přestávám myslet na ten rozdíl, mezi mým životem doma a životem tady. Kinsella dělá malý kroky, abych mu stačila. Pomyslím na tu ženskou z chalupy, na to, jak chodila a jak mluvila, a dojdu k závěru, že mezi lidma jsou strašně veliký rozdíly." Konec povídky, kdy se dívenka po pár měsících vrací domů k vlastní rodině a uvědomuje si, že to krásné a prožité štěstí nenávratně končí a musí být vytěsněno a nahrazeno soucitem k vlastní rodině, je naprosto dokonalý, srdcervoucí a zřejmě vás citově roztrhá na kusy. Čeká vás 64 dokonalých stran. Nádhera.