Recenze na knihu
Šepot kolibříka Polivchuk Poslušná Tereza

Nesedi mi styl psani autorky, nemuzu si pomoct

V této knize se s námi autorka nemazlí. Od samého začátku jsem jen čekala, kdy už všechny ty špatné věci skoncí. Příběh mě chytil hned od první stránky a posmrkané kapesníčky jsem raději ani nepočítala. Kdykoliv jsem si myslela: „A ted' už to bude dobré," zase se něco pokazilo. Je to tak promyšlené, propracované a živé! Jako bych s těmi lidmi přímo mluvila, žila a přála jim to nejkrásnější po tom všem, co si museli prožít. Velmi děkuji za to, jak autorka každou situaci, nemoc i problém rozebrala do hloubky a s úctou. Kniha vám dá silné povědomí o tak vážné nemoci, jakou je ALS, ukáže vám, jaké útrapy zažívají lidé s omezenou hybností, a jak nesmírně důležité je věřit a doufat. Recenzi píšu s odstupem pár dnů. Potřebovala jsem to nejdříve vstřebat, v duchu obejmout všechny knižní hrdiny a také Terku za to, jak mě zničila a zároveň neskutečně obohatila. Z mého pohledu by knihu měli číst čtenáři, kteří si uvědomují důležitost varování na začátku. Tuhle knihu proste potrebujete čist. Terez, děkuju, děkuju, dekuju!

Jako první jsem od autorky četla Pod křídly zakázané touhy, která mě mile překvapila. Od Šepotu kolibříka jsem tedy vzhledem ke autorčina čtivosti psaní a vážnosti tématu měla vysoká očekávání. Bohužel se tato očekávání nenaplnila. O tématu domácího násilí mám načteno celkem hodně knih, ale žádná mi nepřišla tak uspěchaná (plochá) jako tahle. Je mi líto, ale měla jsem pocit, že se autorka spíše zaměřila na druhou dějivou linku, kterou bych nakonec nehodnotila nejhůř, protože tam mi přišlo dokončené všechno. Neuspěchané. A ten doslov? Ten mi to ještě víc objasnil. Co se týče Alex, někdy mě svým chováním trošku vytáčela. (Tedy spíš svými řečmi, které mi přišli až urážlivé a někdy až agresivní - viz druhá část knihy.) Nakonec bych hodnotila 3;5 hvězdičky. Nebylo to úplně špatné, ale ocenila bych větší hloubku příběhu. První polovina byla na mě moc uspěchaná a druhá byla více do podrobna a přišlo mi, že kdyby byla knížka jenom o tom, nakonec by mě to víc zasáhlo. (V první polovině jsem totiž jednu věc nepochopila a přišla mi nedořešená). Co ale oceňuji, je, konečné poselství knihy. Za čas se zkusím ke knize vrátit a uvidím, třeba na ni teď nebyl ten správný čas, ačkoli jsem se na ni velmi těšila.

Alexandře se během jedné chvilky změní život. Tragická nehoda zaviní smrt jejich rodičů a ona se ocitne sama, ztracená, opuštěná. Začne pracovat v supermarketu, kde potká Dalibora, staršího muže, který ji dá pocit bezpečí. Ale ani ten netrvá dlouho neboť se dostává do vztahu plného manipulace, alkoholu a násilí… Podaří se ji vzchopit a konečně zase začít žít? Tato kniha mě oslovila nejen svou nádhernou obálkou, ale i anotací, podle které to vypadá, že je to kniha přesně pro mě. Ráda čtu knihy o těžkých životních situacích, knihy o vážných tématech, o tom, kdy se hrdinové doslova perou o svůj život. O to víc mi je líto, že mi tato kniha nesedla. Od prvních řádků dostane Alexandra pořádně naloženo. Těch těžkých a naprosto nepředstavitelných životních situací ji autorka do cesty dala vážně hromadu. Ano, i takové životy jsou, ale já tomu tady nemohla vůbec uvěřit. Nedostaly se ke mně emoce a já spíše než soucit s hlavní hrdinkou, jsem si jen říkala: To jako vážně? A co ještě bude? No a pak přišla druhá půlka a najednou tu máme úplně jinou knihu, úplně jiný styl. Pro mě však už absolutně neuvěřitelný a těžce naivní příběh. Oceňuji, že autorka chce zviditelnit určitá témata, chce, aby se o nich mluvilo a abychom nebyli slepí vůči ostatním a problémům, které se tu dějí. Souhlasím a fandím, i přesto jsme se s knihou vůbec nepotkaly a já bohužel musím hodnotit průměrem.