Recenze na knihu
Temné zapomnění Kristen Ciccarelli

Alias nikdy nechoď do lesa… obzvlášť když na tebe začne mluvit. Máme tu Emeline, nadějnou hudebnici, ke které během zpěvu vždy začne promlouvat les. Ano, les. A ne, není to jen umělecká krize. Je to ten samý les, před kterým kdysi utekla. Jenže pak přijde telefonát, její dědeček, který ji celý život vychovával, zmizel z pečovatelského domu. Beze stop. A tak se Emeline vrací domů… přesně tam, odkud kdysi odešla. Město obklopuje les plný pověr - Lesní král, měňavci, řeřavé kobyly… klasika, co nechceš potkat po setmění. Lidé odevzdávají desátky a jako potvrzení dostávají perlu. A samozřejmě, jednu takovou najde i Emeline. Nevěří tomu. Takže logicky vleze do lesa, protože kam jinam by děda mohl jít. Dědu nenajde a vlastně k tomu ten večer ani šanci nedostane. Ale zjistí, že všechny ty „báchorky“ jsou realita. A že jejího dědu drží Lesní král. A tady to začne. Seznamujeme se s Hawthornem, pak s Rookem, Sable a dalšími a najednou jsi v příběhu, kde nevíš, komu věřit. Manipulace, tajemství, otázky na každém kroku. Přesně ten typ fantasy, kde si myslíš, že něco chápeš… a pak zjistíš, že absolutně nic. Emeline se snaží zachránit dědu, přežít v tomhle světě a ideálně se ještě vrátit zpátky do reality a pokračovat v kariéře. Žádný tlak. A samozřejmě romantická linka. Mezi Emeline a Hawthornem to jede pomalu, nenápadně a zároveň spalujícím způsobem, který autorka prostě umí. Žádné uspěchané „miluju tě po třech stránkách“, ale postupné napětí, které tě nutí číst dál. Začátek chce chvilku, ale jakmile se do toho dostaneš? Odtrhnout se je problém. A konec? Měla jsem na krajíčku.. A já to prostě žeru.