Recenze na knihu
Hladina v plamenech Jan Moran

Anglie na prahu 20. století není místo pro slabé povahy. Ulice jsou špinavé, vzduch těžký od kouře a rybiny z přístavu, v podloubích posedávají ženy, které prodávají víc než jen úsměv, a levný alkohol teče proudem. Tady se nehraje na hrdiny. Tady se přežívá. Oliver a Nancy. Dva ztracení na okraji společnosti, které spojí náhoda… nebo možná něco víc. Jedno nebezpečné setkání a najednou jsou z nich psanci. Bez jistoty. Bez zázemí. Jen s touhou po svobodě a s životem, který jim nikdo zadarmo nedá. Jejich cesta je drsná, plná špíny, bolesti a rozhodnutí, která bolí ještě dlouho poté. Každý krok může být poslední. Každé špatné rozhodnutí znamená konec. A já? Já jsem se od toho nedokázala odtrhnout. Stránky mizely pod rukama, napětí se stupňovalo a já potřebovala vědět, jak to dopadne. A ten konec… Upřímně? Ještě teď z něj mám husí kůži. Tohle jsem nečekala. A přesně za tohle autora obdivuju – dokázal mě rozložit na kousky. Ze začátku jsem trochu bojovala se slangem, ale pak mi došlo, že bez něj by ta kniha nebyla tak syrová a skutečná. A najednou to všechno zapadlo. Jediné, co mě mrazilo možná ještě víc než samotný příběh, bylo uvědomění, jak strašně mladí ti dva vlastně jsou… Doporučuji všem, kdo mají rádi temné thrillery, špinavé ulice, petrolejové lampy a příběhy, které vás nenechají v klidu.

Nancy je ještě téměř dítě, přesto už poznala více bolesti a beznaděje, než by měl zažít kdokoliv za celý život. Aby přežila, musí si vydělávat na ulici a každý den bojovat o svou budoucnost. Oliver je o něco starší, ale ani k němu nebyl osud zrovna laskavý. Oba si nesou vlastní jizvy, oba už se naučili příliš nevěřit lidem, a přesto v nich zůstalo něco, co jim nikdo nedokázal vzít – naděje, sny a touha po lepším životě. Jejich cesty se postupně protnou a mezi dvěma lidmi, kteří toho mají za sebou víc, než by měli, začne vznikat zvláštní pouto. Ne rychle a jednoduše, ale pomalu, uvěřitelně a přirozeně. Právě společné zkušenosti, bolest i snaha nevzdat se je nakonec spojí víc, než by si sami dokázali představit. Příběh se odehrává v Anglii dvacátých let minulého století, době, která rozhodně nebyla jednoduchá. Autorovi se podle mě podařilo velmi dobře zachytit atmosféru tehdejší společnosti i každodenní boj lidí na okraji. Často jsem si při čtení uvědomovala, jak málo stačilo k tomu, aby člověk přišel o všechno, a jak těžké tehdy bylo vůbec přežít. Kniha je místy velmi drsná a syrová. Některé situace mě opravdu zasáhly a občas jsem měla až mrazivý pocit z toho, co všechno musely postavy snášet. Díky tomu celý příběh působí autenticky a člověk si mnohem lépe uvědomí, jak těžké podmínky tehdejší doba přinášela. Velmi se mi líbil vývoj hlavních postav. Nancy i Oliver jsou od začátku poznamenaní tím, co prožili, ale nezůstávají stejní. Postupně se mění, dospívají a učí se znovu věřit nejen ostatním, ale i sami sobě. Právě jejich osobní cesta a vývoj pro mě byla jednou z nejzajímavějších částí knihy. Stejně zajímavý byl i vývoj jejich vztahu. Nejde o lásku na první pohled ani o jednoduchou romantickou linku. Naopak sledujeme dva lidi, kteří si k sobě hledají cestu velmi opatrně, protože oba vědí, jak snadno může člověk přijít o všechno, na čem mu záleží. Díky tomu jejich vztah působí uvěřitelně a člověk jim od začátku drží palce. Asi nejvíc mě ale zasahovalo uvědomění, jak mladá Nancy vlastně je. Některé situace by byly těžké i pro dospělého člověka, natož pro dívku, která by měla řešit úplně jiné věci. Právě to dodává jejímu příběhu ještě větší sílu. I když na mě bylo místy děje a akce možná trochu moc, celkově mě kniha vtáhla a nepustila. Je to příběh o přežívání, odvaze, naději a o tom, že i v těch nejhorších podmínkách si člověk může uchovat touhu po lepším životě. A právě proto doporučuju knihu k přečtení