Recenze na knihu
White Crow Petra Fido

Na tuhle knížku jsem se těšila od doby, co ji autorka začala psát. A jsem neskutečně šťastná, že vyšla a já si ji mohla přečíst. Od autorky jsem už jednu knížku četla, takže jsem věděla, že její styl psaní mi sedne. Příběh vypráví o vzestupu metalové kapely White Crow, kdy se ze zaplivaných klubů dostanou až na skutečná koncertní pódia. Ale taky tady máme komplikovaný vztah leadera a zároveň zpěváka Eliyase a baskytaristky Niky, který vzniká pomalu... skrz staré křivdy, přes přátelství až po samotnou lásku. Oba dva si zažili v životě své a nesou si to stále na bedrech, a to hlavně Eliyas. Sláva kapely však nese i úskalí. Šílené fanynky, které jsou schopné všeho, absolutní ztrátu soukromí a v neposlední řadě i stalkerství, které nabírá stále víc a víc na intenzitě. A teď k mým dojmům... Příběh mě vtáhl do děje od první stránky a nepustil mě do poslední. Najdete tam jak spicy scény, detektivní zápletku a jedno odhalení z minulosti. Moje představivost neznala mezí, vymýšlela jsem různé teorie, kterými jsem extrémně zahrnovala autorku ve formě hlasovek. Pořád jsem zvažovala , kdo, co, jak, proč... Opravdu jsem nad tím hluboce přemýšlela. V knížce jsem nenašla žádné hluché místo, za což jsem byla ráda. Autorka nás nechává nahlédnout do mysli obou postav, což je za mě skvělé. Mohla jsem tak vnímat emoce Eliyase i Niky a vědět, co se jim honí hlavou. Konec jsem čekala trochu jiný, byla jsem dost překvapená z odhalení, protože jsem tipovala někohoho jiného. Tleskám autorce, protože tohle bylo zkrátka dokonalé. Tenhle příběh vám s čistým svědomím mohu jen a jen doporučit. Pro mě to byla parádní jízda.

Já vlastně ani nevím, jak o téhle knize mluvit tak, aby to znělo dostatečně silně. Protože White Crow není jen další dark romance z hudebního prostředí. Tohle je emoční exploze, která člověka rozbije na kousky a ještě dlouho po dočtení v něm zůstane. Už dlouho jsem nečetla knihu, kde by oba hlavní hrdinové měli tak strašně naloženo. A přesto mezi nimi fungovala tak nádherná chemie, že jsem jim věřila úplně všechno. Eliyas a Nika… bože!!! Dva rozbití lidé, které k sobě netáhla jen přitažlivost, ale hlavně bolest, minulost, strachy a to, že jeden v druhém našli jediné bezpečí. A Eliyas? Toho člověka jsem milovala i ve chvílích, kdy mě štval. Protože on nebyl jen nějaký toxický frajírek. On byl psychicky úplně zničený. Ta jeho sebedestrukce, vina, bolest… Petra Fido to napsala tak dobře, až jsem to cítila přes stránky. A přesně o tom ta kniha je. O druhé straně slávy. O tom pozlátku, které my vidíme… ale nevidíme, co se děje pod tím. Kapela. Chlast. Drogy. Démoni minulosti. Do toho stalker, mrtvý bratr a neustálý pocit dusna, že se něco strašného blíží. Bylo to napínavé, temné, bolestivé… a zároveň nádherné. Strašně moc se mi líbilo i to, jak spolu postavy mluvily. Konečně rockeři, kteří zní jako opravdoví rockeři :D. Hrubí, sprostí, občas na dně… a právě proto to celé působilo tak autenticky. A ta soudržnost kapely. To přátelství. Ta oddanost. To, jak při sobě drželi i ve chvílích, kdy byli úplně rozbití. A ten konec? Nečekala jsem ho. Nechtěla jsem ho. Ale byl krásný. Tak strašně bolestivě krásný, až mi po dočtení došla slova. Za mě naprosto famózní čtenářský zážitek a obrovský potlesk z první řady pro autorku, protože tohle se opravdu povedlo.

Jsou knihy, u kterých máš potřebou se vypsat... a pak ty, které tě prostě zasáhnou tak, že nevíš jak to říct. Upřímně - trochu jsem se téhle knihy bála. Nejen kvůli tématu, ale hlavně kvůli rozsahu – téměř čtyři sta hustě popsaných stran ve mně vzbuzovalo obavu, že se příběh bude zbytečně natahovat nebo opakovat. Opak byl pravdou. Autorka mě vtáhla hned od začátku a nepustila až do poslední stránky. Děj byl napínavý, silný a měl tempo, které nepolevovalo. Kdo je stalker jsem netušila do poslední chvíle... Největší síla knihy je podle mě v postavách. Eliyas i Nika jsou uvěřitelní, zranění, komplikovaní – a právě proto jsem si je zamilovala. Jejich vztah není jednoduchý ani idylický, ale o to víc působí skutečně. O to víc bolí. Naopak Eliho rodina… tam jsem cítila vyloženě vztek. Ten tlak, vina, kterou si nese, jsou vykreslené tak silně, že se z toho nedá jen tak „vyvázat“. A pak ten konec. To je kapitola sama pro sebe. Není jednoznačný. Nutí člověka přemýšlet, vracet se k detailům a skládat si vlastní odpověď. Každý si v něm může najít to, čemu chce věřit – a právě to mi přišlo skvělé. Já sama jsem si podle drobných náznaků poskládala vlastní závěr, který mi do příběhu nejvíc zapadl .A přesně to miluju – ten typ konce, který se neuzavře poslední větou, ale pokračuje ještě dlouho v hlavě. White Crow není jen romantický příběh. Je to kniha o bolesti, o vině, o lásce, která může být záchranou i zkázou zároveň. A i když po dočtení nezůstane pocit lehkosti, zůstane něco jiného – hluboký dojem, který se jen tak neztratí. Vizuální stránka knihy je také nádherná. Je to kniha, kterou si vystavím na poličce a jednou se k ní znovu vrátím.