Recenze na knihu
Co já? Co ty? Miřenka Čechová

Zajímavá kniha psaná retrospektivní formou popisuje, jak se hrdinka vypořádává se zneužitím v útlém věku a jaké následky si kvůli tomu nese do života. Autorka umně kombinuje vzpomínky s přítomností, v níž se odehrává finální část děje. Ten mě osobně velmi překvapil – v určité chvíli jsem už předpokládal, že napětí opadá, ale opak byl pravdou. Závěr přinesl nečekané drama, které celou knihu silně uzavírá.

Laura je třicetiletá žena, která si v životě prošla věcmi, které by nemělo zažít žádné dítě. Ve třinácti letech se dostala do dětského domova, kde se stala objektem zájmu vychovatele. Vztah, který mezi nimi vznikl, na první pohled možná může působit jako zakázaná láska, ale velmi rychle je jasné, že jde především o manipulaci, zneužití důvěry a nerovné postavení. Jak takový vztah ovlivní dospívající dívku? A jaké následky si člověk nese ještě o mnoho let později? Příběh je drsný, syrový a místy až nepříjemně autentický. Laura vzpomíná na svou minulost prostřednictvím audionahrávek a telefonních hovorů, které postupně skládají obraz toho, co se vlastně stalo. Na začátku jsem se přistihla, že některé situace působí téměř obyčejně, a člověk má tendenci nad nimi mávnout rukou. Jenže pak si znovu uvědomí věk hlavní hrdinky a najednou z toho mrazí. O to víc, když sledujete, jak se postupně nechává vtahovat do událostí, které na sebe navazují a které už často nedokáže ovlivnit. Její život se pod jejich tíhou formuje způsobem, který si sama nikdy nevybrala. Kniha velmi dobře pracuje s prolínáním minulosti a současnosti. Přestože se dějové linky neustále střídají, nikdy jsem neměla problém se orientovat. Naopak mi přišlo, že právě díky tomuto způsobu vyprávění postupně lépe chápeme souvislosti a motivace jednotlivých postav. Laura jako hlavní hrdinka prochází obrovským vývojem. Z bezstarostné a trochu naivní dívky se postupně stává žena, která už o lidech a životě nemá žádné iluze. Je tvrdší, cyničtější a často reaguje způsobem, který může působit drsně, ale vzhledem k tomu, čím si prošla, jí člověk vlastně rozumí. Její cynismus není póza, ale obranný mechanismus. A právě proto působí tak uvěřitelně. Velmi zajímavě je napsaná i postava vychovatele. Autorka se nesnaží vytvořit jednoduchého padoucha, kterého by bylo snadné nenávidět. Naopak. Zpočátku v něm člověk může vidět něco sympatického, což je možná ještě děsivější. Postupně ale odkrývá jeho skutečnou povahu a čtenář si stále více uvědomuje, jak sofistikovaně dokáže manipulace fungovat. Také Marie je výborně vykreslená postava. Není jednoznačná, nese si vlastní traumata a životní zkušenosti, které ovlivňují její rozhodování. Jednou z nejsilnějších stránek knihy je podle mě styl vyprávění. Celý příběh je složený z přepisů nahrávek, rozhovorů a vzpomínek, což není úplně běžná forma. Přesto funguje skvěle. Naopak bych řekla, že právě díky ní působí příběh mnohem autentičtěji a intenzivněji. Tím, že jsou nahrávky vedené v ich formě, dostáváme se velmi blízko k Lauřiným myšlenkám, pocitům a nejintimnějším vzpomínkám. Měla jsem místy pocit, že nesleduji příběh fiktivní postavy, ale poslouchám skutečnou zpověď skutečného člověka. Velmi silné je také samotné téma následků traumatu. Kniha neukazuje jen to, co se stalo, ale především to, jak hluboko mohou některé zážitky zasáhnout do života člověka a ovlivňovat jeho vztahy, rozhodnutí i pohled na sebe sama ještě po mnoha letech. Právě to je podle mě jeden z důvodů, proč ve čtenáři zůstane i po dočtení. Tato kniha není jednoduché ani pohodové čtení. Je to drsné, bolestivé, místy šokující, ale zároveň výborně napsané. Pokud máte rádi knihy, které otevírají těžká témata a nebojí se ukázat jejich složitost bez příkras, určitě po ní sáhněte. Možná vám připomene, že ne každý člověk dostal do života stejné startovní podmínky a že některé rány vznikly dávno předtím, než jsme daného člověka vůbec poznali. A právě to je asi myšlenka, kterou si z této knihy odnáším nejvíc.